Poslední červencový víkend byl co do počtu vážných dopravních nehod nejhorší od začátku roku. Kdyby to byla zpráva jedna z mnoha, ani bychom ji nevěnovali pozornost. Už jsme si zvykli, že náš život je křehký a stačí okamžik...
Byla to zpráva doslova jako blesk z čistého nebe. Naši dobří známí, naši přátelé měli v neděli večer dopravní nehodu. Z dosud nezjištěných příčin jejich Mitsubishi Outlander vjelo do protisměru, kde se čelně srazilo s protijedoucím VW Passat. Na místě svým zraněním podlehli. V protijedoucím autě zemřelo desetileté dítě, další tři lidé byli těžce zraněni.
Anička a Jirka byli v mém věku a zanechali po sobě ještě studující dceru. Anička byla dobrovolník. Dobrovolník, ve významu, jak mu dnes rozumíme, a tak není divu, že když se ve Frýdku-Místku zakládalo Dobrovolnické centrum ADRA, stála u jeho zrodu a po celou dobu byla jeho platnou součástí.
Jirka byl přes auta, vlastně přes motorové oleje a kryl Aničce záda. Nebo lépe, podporoval Aničku v její široce rozvětvené dobrovolnické činnosti.
Nebylo překvapením, když jsem onemocněl, že byli mezi prvními, kdo nám nabídli svou pomoc. U nich se naplnilo rčení, v nouzi poznáš přítele. Viz článek To vám posílá mamka
Bylo by však mylné přisuzovat jejich pomoc jen mé rodině, protože oni pomáhali všude, kde bylo třeba: když někdo onemocněl, při narození dítěte, když se někdo stěhoval, pozůstalým po zemřelém, když se porouchalo auto… Zkrátka všude tam, kde byl někdo potřebný, byli vždy k dispozici.
A pokud jste zrovna nebyli v nouzi, zastavila se Anička jen tak, na kus řeči. A nikdy nepřišla s prázdnou. Pozornost, vkusně zabalenou i s věnováním, kterou vám podala, byla ušitá přesně na míru. Nechápal jsem, jak si může pamatovat, že já miluji hořkou čokoládu s mátovou náplní a žena mléčnou s celými lískovými oříšky. Jak znám sebe, v lepším případě bych to prohodil. Přitom jejich akční rádius byl neuvěřitelný.
Budu na ně vzpomínat s vděčností v srdci.
