Smažené hlívě ústřičné v těstíčku se nic nevyrovnalo

Trochu jsem si přivstal, abych se mohl v klidu připravit na nový den. Spolubydlící ještě spal, ale soused z vedlejšího pokoje, s kterým jsme sdíleli koupelnu, nikoli. Právě jsem se holil, když vjel na vozíku za mnou a bez řeči se na mě díval.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem a v duchu jsem si řekl, že jsem se měl zamknout. Žádná odpověď. Kdybych seděl na záchodě, asi by mě to nadzvedlo. „Je to akutní?“ ptám se a pokračuji v holení. Zase nic, jen se usmíval. „Potřebuji jen pár minut a pustím vás.“ Zase nic. Dokončil jsem ranní hygienu pod bedlivým dohledem a uvolnil mu místnost. Podělil jsem se o svůj ranní zážitek se spolubydlícím a on mě uvedl do obrazu. Kolega byl, jako já, po mozkové příhodě, a zasáhlo mu to i řeč.

Jednou jsem slyšel z jeho pokoje zvláštní zvuky. Zaklepal jsem a nic. Zaklepal jsem znovu, zase nic. Po třetím zaklepání jsem vstoupil. Seděl na vozíku a plakal. Snažil jsem se zjistit, co se stalo. Ale jen vydával neurčité zvuky. Je to hrozné, když vás něco trápí a nemůžete se domluvit. Jeho sestra, která za ním odpoledne přijela, říkala, že se mu stýská po domově. Personál se mu sice snažil pomoct, ale marně. Po týdnu ho museli propustit domů.  

Ten den byl hodně nabitý. A přesuny na procedury navíc ztěžoval déšť. Měl jsem poprvé společné cvičení. Fyzioterapeutka mi pochválila postiženou polovinu těla, pro její pohyblivost. „Příště se zaměříme na cvičení na míči, udržování rovnováhy a na to, jak můžete pokračovat doma.“ To mě potěšilo.

Ve čtvrtky chodila logopedka. Šel jsem se s ní domluvit, že přijdu po solné jeskyni. Když se ale dozvěděla, čemu chci dát přednost, začala mě přesvědčovat o jejím nezdravém prostředí. „Zajímavá procedura,“ pomyslel jsem si, „ale budiž“. Po své minule zkušenosti s kuřákem, který tam „zpříjemnil“ zdravé prostředí, jsem ji dal za pravdu a upřednostnil ji.

Nevím, jestli si mě dobírala, ale prý není vůbec poznat moje porucha řeči. A kdyby jen to. Prý i paměť mám ze všech jejich klientů nejlepší. Cha. Snad mě tím chtěla potěšit. Už kdysi dávno jsme si s kamarádem říkali: "Záleží na tom, s čím nebo s kým se člověk měří". A platí to i v tomto případě. Uznala moji námitku a doporučila mi trénink, nic než trénink.  

Po poslední proceduře jsem si zašel do fitka. Odpoledne v úterky a čtvrtky bylo zdarma. Úžasně jsem se protáhl, hlavně zdravou polovinu těla. Druhý den jsem se dozvěděl, že ředitelka tyto volné dny zrušila, snad pro nízký zájem. Je pravda, že jsme tam byli posledně jen dva, takže tomu rozumím. Moc jsem toho tedy nevyužil. „Lepší něco, než nic,“ nutil jsem se do pozitivního myšlení.

Tři týdny utekly a já opět nezaznamenal žádnou změnu na těle ani na duchu. Mohl jsem jen věřit lékařům, kteří říkali, že čím více léčebných procedur se absolvuje do roku po příhodě, tím lépe. Během čtrnácti měsíců jsem polovinu strávil v rehabilitačních ústavech. A doma jsem taky nezahálel. "Určitě to bude mít pozitivní vliv. Hlavně neklesat na mysli.  

V den odjezdu jsem u oběda pochválil službě v kuchyni jídlo. Paní to tak potěšilo, že mi nabídla jídelníček minimálně za poslední dva týdny. „To bude žena ráda, protože mi vždy říká, když mi něco chutná, ať ji donesu recept.“ Pak jsem se rozloučil a s čerstvým absolventem autoškoly jsme se rozjeli domů, a nejelo mu to špatně. Cestou jsme posbírali zbývající členy rodiny a těšili se na výbornou večeři. I když na Čeladné vařili dobře, smažené hlívě ústřičné v těstíčku, v podání mé ženy, se nic nevyrovnalo.