Asi dva měsíce po onemocnění jsem si začal psát, co prožívám. Ani bych to nenazval deník, byly to spíše útržky z mého života, ale psal jsem každý den. Důvod byl prostý: naučit se psát levou rukou a naučit se číst.
Zvláštní paradox: uměl jsem psát, i když s chybami, přitom jsem neumět číst.
Později jsem přešel z ručního psaní na počítač. Důvod? Zase podobný. Obnovit si dovednost psaní na PC. Nejdříve jsem začal přepisovat do wordu to, co jsem napsal ručně do sešitů. Když jsem byl tak v polovině, rozhodl jsem se pro třetí krok, kterým bylo psaní blogu na internetu.
Chtěl jsem dát svému příběhu hlavu a patu, chtěl jsem zveřejnit, čemu člověk čelí po CMP a v neposlední řadě dostat se do kontaktu s lidmi, kteří něco podobného prodělali nebo mají takového člověka v blízkosti. A to nejdůležitější: mají chuť se s nemocí poprat. A jelikož u mě platí "podle sebe soudím tebe", tak jsem předpokládal, že i druzí raději "bojují" ve společnosti, ať větší nebo menší, než sami doma.
Na myšlenku napsat něco uceleného ze svého života, mě přivedla bývalá kolegyně z Adry v Praze, když jsem se zmínil, že si píšu deník. Sice jsem ještě neměl představu, jakou zvolit formu a způsob, ale spíše jsem se přikláněl k tištěné podobě.
Jednu dubnovou neděli při čtení blogu kamaráda Vlastíka mě napadlo: "Co tak svůj příběh psát formou článků na blogu?" Výhod jsem viděl několik: Postupné psaní a zveřejňování článků, okamžitá zpětná vazba čtenářů... a při tom si zkusím zase něco nového. Chtělo to však vymyslet, kde začít a jakou formou psát.
Dal jsem si s Vlastíkem schůzku a on mi ochotně předal své bohaté zkušenosti. A měl z čeho, jako autor několika tisíců článků a několika knih. Vysvětlil mi jak psát, ukázal možnosti kde psát a taky čemu se vyvarovat.
Odpoledne mi syn pomohl s přihlášením na iDnes, a pak už jsem jen čekal na vyjádření administrátorů. Bylo pozitivní a já se stal blogerem. Jestli se jím může stát člověk jen přihlášením bez jediného článku.
Rozhodl jsem se začít dnem mého onemocnění. Čtenost byla nečekaně vysoká a ani karma nebyla zanedbatelná. Hodně mě to povzbudilo. Spousta čtenářů se také zapojila do diskuze pod článkem. Jen jeden diskutér mi trochu pohrdavě vytkl hrubky v textu. Dal jsem mu za pravdu a pravopisné chyby opravil. To jsem však neměl dělat, protože jsem tím nevratně přišel o celou diskuzi. "No co, chybami se člověk učí," posteskl jsem si.
Pravopis příštího článku jsem už raději několikrát kontroloval. Později mi svou pomoc nabídla kamarádka, učitelka češtiny. Udělala mi tím velkou radost. Od té doby si nedovolím vydat článek bez její kontroly. Později s přibývajícími zkušenostmi jsem články začal obohacoval odkazy na zajímavé stránky, články, obrázky a vtipy vztahující se k tématu.
Při jednom z mnoha pobytů v lázních jsem se pochválil své logopedce, že píšu blog. Ona si pár článků přečetla a navrhla mi, ať zkusím přispívat do ženských časopisů. Byl jsem potěšen, ale s mým nízkým sebevědomím jsem kontroval, že podle mě ještě neuzrál čas a ani nevím, jestli kdy uzraje.
Přesto mi psaní hodně dává: radost z tvořivé práce, získávání nových dovedností, poznávání jiných blogerů a v neposlední řadě tím cvičím mozek, který je z velké části vygumovaný. Naštěstí mozek dokáže převzít funkce poškozených částí. Neříkám všech, ale i přesto. Je to zázrak, který objevuji a nepřestává mě fascinovat.
A na závěr něco pro zasmání
Sekretářka se ptá: "Říkáte tedy, že nemám v přístupovém heslu používat velká písmena, je to tak?"
Hotline: "Přesně tak."
Sekretářka: "A číslice mám psát taky malé?"
