K tomu aby si člověk nechal zavést neurostimulátor do mozku s ovládáním na hrudi, musí mít opravdu pádný důvod. Je ten můj takový, abych do toho šel? A kdo zaručí, že se takový zákrok podaří?
Na návštěvu přijel kamarád s rodinou. Místo pravé mu podávám levou.
„Co je?“ ptá se.
„Ále, ruka se mi tak třese, že ti nechci vyrazit zuby.“
„Ale tos neměl.“
„Ne, objevilo se to nedávno. Nejhorší na tom je, že se to přesouvá do celého těla. Doktoři tvrdí, že je to mozečkový syndrom.“
„A co doporučují?“
„Nic, je to neléčitelné.“
Kamarád se chvíli na ruku dívá a pak řekne:
„Víš co, kup si cukřenku a nech se zaměstnat v cukrárně.“
V té chvíli jsem málem zalitoval, že jsem mu nepodal pravou.
Fyzioterapeut, k němuž chodím od doby kdy jsem onemocněl, mi už několikrát řekl, ať s tím něco dělám.
„Ale já čekám, že mi pomůžeš ty,“ opáčím.
„Rád bych, ale na to jsem krátký,“ přiznal.
Příště mi na kousek papíru napsal: Dr. Jech.
„Zkus mu napsat.“
„Taky mohl být sdílnější,“ pomyslil jsem si. Lékařů s tímto jménem ale zase není tak moc a v Praze jen jeden. Zjistil jsem, že prof. Robert Jech se specializuje na podobné problémy, kterými jsem obdařen, téměř dvacet let a že za svou práci získal ocenění z rukou předsedy vlády. Takže to je člověk, který ví, co dělá. Sice jsem už nevěřil, že mi někdo pomůže, na druhé straně jsem si kdysi řekl, že zkusím vše, co je mi dostupné. Napsal jsem mu a k mému překvapení mi obratem odpověděl a pozval mě na konzultaci. Zajistil jsem si potřebné lékařské zprávy a vydal se na cestu.
Jenom jsem v Praze na hlavním nádraží vystoupil z Pendolina, davy lidí mě vytlačily na pojízdné schody a dál, až jsem se ocitl před budovou. To vše způsobilo, že se mi kromě ruky rozkmitala i noha a ani silou vůle jsem je nedokázal zastavit. Vzpomněl jsem si na kolegu z Chuchelné a říkám si: „Uklidni se! Uklidni se!“ Ale neposlechly. Kamarád se ženou, kteří mě měli čekat, taky nikde. V tom se ozval mobil a za chvíli jsme se vítali.
„Nechápu, jak se tady můžeš orientovat,“ říkám mu při pohledu na bílou hůl. Dvě stanice metrem, asi pět minut pěšky a už jsme otevírali dveře neurologické kliniky. Při loučení s jeho ženou, která pokračovala za svými povinnostmi, jsem jí ani nestačil poděkovat.
Vzápětí jsem byl na řadě. Závěr vyšetření by se dal shrnout slovy: „Mám pro vás dvě zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá, Holmesův třes,“ poprvé slyším název svého problému, „můžeme ovlivnit, ale jen zčásti. Ta špatná, nezlepšíme ataxii, svalovou sílu ani čití.“ Tečka, a teď babo raď. Takže ani ta dobrá vlastně není dobrá. A co vlastně nemohou ovlivnit? Zpáteční cestu jsem strávil na netu, abych porozuměl.
Na mozečkový třes nepomohou žádné léky, jak jsem poznal na vlastní kůži. Jediná dostupná cesta je DBS (Deep Brain Stimulation). Zavedení neurostimulátoru do mozku. V Česku se používá 18 let. Převážně u pacientů s Parkinsonovou nemocí.
Nechat si namontovat do těla přístroj? Kdyby to bylo do ruky, ale do mozku? To snad ne! Mám čas na rozmyšlenou. Třeba neprojdu magnetickou rezonancí mozku a když, tak psychologickými testy. Mám měsíc čas.
