Orosená okna

Stalo se to týden po návratu z rehabilitace v Chuchelné. Byl jsem sám doma. Začal jsem s každodenním cvičením. Všiml jsem si, že po noci jsou orosená okna a voda z nich stéká na dřevěné parapety. Nemohl jsem to tak nechat a pustil jsem se do práce. V celém domku jsem je utřel. Těšil jsem se, až to žena uvidí. Jenže co se nestalo.  Začala se mi u toho točit hlava, přidalo se trnutí nohou a za chvíli mi trnuly i ruce a zuby. Zajímavé bylo, že jsem měl stejné pocity i v pravé části těla, kterou jsem po mozkové příhodě necítil. Jelikož to nepřestávalo, spíše naopak, zavolali jsme mé doktorce a ta doporučila zavolat rychlou.

Říkal jsem si: "Opakuje se mozková příhoda, kterou jsem nedávno prodělal?" Někteří kolegové z Chuchelné se s jednou nespokojili a prodělali ji několikrát. Jeden dokonce desetkrát! (Raději berte s rezervou, bylo to ale mockrát.)  Byl jsem dost nervózní. Hlavou se mi honily myšlenky z doby, kdy jsem onemocněl. Vůbec jsem neměl chuť si to vše zopakovat a v duchu jsem se modlil. Rychlá přijela za chvíli. K mému překvapení z ní vystoupil náš soused. Seznámili jsme se nedávno, když sháněl nějakou část pro zahradní domek. Koupil jej od našich předchůdců a ona tu zůstalo. Když přijel řekl, že tehdy netušil, že se potkáme tak brzy a v takové situaci a byl rád, že mi může být nějak užitečný. Já byl ještě radši. 

Když mě v nemocnici vezli na příjem, potkali jsme dalšího známého, který tam taky pracuje u záchranky. Dělal si legraci, že se mi nechce chodit, tak se pořád nechávám vozit. Prý pořád, vždyť to bylo teprve podruhé ;-). Když mě přivezli na příjem, byl tam třetí známý, se kterým jsem se znal z doby mé práce s knihami. Chlapi ze záchranky to už komentovali slovy: "Vy jste musel pracovat v nemocnici, že tady všechny znáte!" Nevím, jestli jsem je přesvědčil, že jsem jen obyčejný účetní, toho času v pracovní neschopnosti. V té chvíli mi došlo, že setkání se třemi známými nebyla náhoda a přišlo mi na mysl, jako by mi Bůh chtěl říci: "Neboj se, já o tobě vím." Nervozita z toho, co se semnou děje mě opustila, jako mávnutím kouzelného proutku.

Po všech možných vyšetřeních, kterými jsem prošel, to lékaři uzavřeli s tím, že jsem neprodělal novou mozkovou příhodu, ale že šlo jen o nerovnováhu v tlaku a propustili mě domů. Byl jsem rád, že to nebylo nic vážnějšího a navíc jsem měl duchovní zážitek. A žena? Ta si utřených oken, která za všechno mohla, asi ani nevšimla.