Na pokoji pro VIP

Abych se v lázních dostal do prostorného pokoje s plazmovou televizí, asi způsobili dva kolegové, s kterými bylo soužití, slušně řečeno, problematické. Svým chováním moji ženu vyprovokovali k modlitbám. A stálo to za to.

Nejdříve se ale vraťme k těm dvěma výtečníkům.

S prvním jsem sdílel pokoj ve fakultce ihned po mozkové příhodě. Nemohl chodit. Ale v noci se stal zázrak. Když jsem totiž musel na posteli použít bažanta, nohy se mu uzdravily a on se na mě chodil dívat. Určitě to musel být hodně zajímavý pohled.

A s druhým jsem bydlel v léčebně, kde mě převezli z fakultky. Ten měl pro změnu dolní končetiny amputované, takže jezdil na vozíku. Celý den jste ho na pokoji nepotkali. A kdybyste se neprobudili, když se v noci vracel z hospody, ani byste netušili, že existuje. Jenže pokoj byl malý a po jeho návratu nějak ještě menší, takže nadělal spoustu hluku. A aby ho nebylo málo, pouštěl si počítač, na kterém sledoval kdoví co. A běda, když se člověk ozval, to byl oheň na střeše.  

Věřím, že díky jejím modlitbám mí další spolubydlící byli fajn. V Darkově mě sice trochu překvapilo, že budeme na pokoji tři, ale pokoj byl tak rozlehlý, že jsme se tam málem ani nepotkali. K mému překvapení mi dokonce jeden spolubydlící uvolnil místo na umyvadle pro mé mycí potřeby a sám si dal své do igelitové tašky vedle ručníků. V mých očích stoupl ještě výš, když jsem se po týdnu dozvěděl, že než odešel do důchodu, dělal šéfa krajské kriminálky. 

Problém nebyl ani se sledováním televize. Dávali jsme si přednost. Když se šéf kriminálky chtěl dívat na tenis, díval se na tenis. Když se druhý kolega chtěl dívat na nekonečný seriál o nemocnici, díval se na seriál. A když jsem se já chtěl dívat na nový třídílný film o Mistru Janu Husovi, díval jsem se. Absolutně nebyl problém.

Po jejich odchodu jsem byl zvědav, koho mi přidělí. Ještě ten den ho přivezl vnuk. Problém byl, kam umístit jeho obrovský kufr. Do té doby jsem si myslel, že největší velikost mám já. Nakonec jsme pro něj našli místo na skříních. To byl první a poslední problém, který nový kolega měl. Jinak to byl člověk, který vyšel s každým. Když říkám s každým, tak i s lidmi, kteří s vycházením měli problémy. Tiše jsem mu toto umění záviděl. 

Užívali jsme si prostorného pokoje pro tři sami dva asi týden. Jednou, když jsme před obědem měli hodinku volno a rozmlouvali o nějakých důležitých věcech, ozvalo se zaklepání a vstoupily dvě pokojské. A jestli by nám nevadilo, kdyby si prohlédly náš pokoj. Byli jsme si vědomi výjimečnosti našeho pokoje, a tak jsme s vážnou tváří svolili.

Vysvětlili jsme, že pokoj je jen pro VIP hosty. K dispozici máme širokoúhlý 48" plazmový Smart TV  a dveře vedle, že jsou pro Au pair, ale že si zamyká a jestli chtějí, mohou si ho prohlédnout po obědě, kdy jí začíná pracovní doba. Prohlédly si pokoj i sociální zařízení, poděkovaly a zmizely. Podívali jsme se jeden na druhého a dali se do smíchu. Pravdou je, že dříve to byl pokoj pro Araby, možná jen pro Araba, a holky na něj asi byly zvědavé. 

Když se kolega dozvěděl, že píšu příběhy ze života, a že je „lepím“ na mobilu, nabídl mi svůj tablet. Ocenil jsem jeho velkorysost, ale po pár dnech jsem mu musel poděkovat. Práce na něm mě hodně brzdila. Ne že bych ho neovládal, ale pro jeho velikost. Nedokázal jsem ho držet a zároveň na něm pracovat jednou rukou.

Jen co se objevil třetí spolubydlící, zjistili jsme, že to bude těžký případ. Přišel v uměle vytvořené rozverné náladě, kterou si stále udržoval, ne-li zvyšoval. Pomohly tomu i večery s živou hudbou, kterých se rád zúčastnil. Celou noc pak chodil na toaletu. A byl hodně hlučný, říkal kolega, který se vůbec nevyspal. 

Ráno s novým kolegou promluvil, a že to tak nejde, a nový slíbil, že se to nebude opakovat. Už odpoledne našel řešení. Jelikož je místní, bude jezdit na noc domů. On nemusí měnit své zvyky a my se vyspíme.

Dodržel slovo, ale po dvou dnech to vzdal a otočil, že domů jezdit nebude. Je přece v lázních, a tečka. K jeho chvále nutno dodat, že se opravdu snažil a zkušenost první noci se už neopakovala. 

S prvním kolegou jsme zjistili, že máme několik společných věcí. Některá jídla (čokoláda, chips aj. chuti prospěšné potraviny), nepotřebujeme k životu alkohol (když nepočítám malé pivo po vydatném obědě), rádi chodíme pěšky (aspoň po schodech dolů), máme podobný styl humoru (zasmějeme se tam, kde druzí nechápou, co je na tom k smíchu) a dokonce stejnou zdravotní pojišťovnu (není to ta největší). Určitě bychom přišli ještě na další, kdyby můj pobyt nekončil a my se nemuseli rozloučit. 

Místo tečky

Potkají se dva: „Vás už jsem určitě někde viděl!”
„Ano, já tam bývám dost často.” (evtipy)