Malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro mě. Ozve se Bůh?

Byl krásný slunný den. Se ženou jsme se vydali na bezový květ. Netrvalo dlouho a změnilo se počasí. Bylo dusno, setmělo se, ani nevím, jestli začal foukat vítr, ale vím, že občas zahřmělo. Raději jsme se otočili a spěchali domů. Po pravdě řečeno s mým postižením po mozkové příhodě, kterou jsem ani ne před rokem prodělal, se o nějakém spěchu nedá mluvit. Domů jsme měli ještě dost daleko, když začaly padat první velké kapky. Řekl jsem si: „Včera Bůh zadržel déšť na moji modlitbu, nemůžu to chtít každý den.“

Na život se můžeme dívat z více úhlů. Můžeme sledovat to zlé, co nás potkává, a nevidět nic dobrého, nebo jen to dobré a potlačovat to zlé, nebo brát obojí jako součást života na této planetě. Vůbec nejlepší je, když to dokážeme s humorem. Líbila se mi reakce mé kamarádky, když na moji poznámku, ať je ráda, že se nemusí každý den dívat, jak se mi po mém postižení třese ruka, řekla: „To je přece normální, to patří k životu, proč by mi to mělo vadit?“ Takže abych byl objektivní a nedíval se na sebe jen z negativní strany, kterou jsem popsal v minulém článku, pokusím se najít i nějaká pozitiva, která lázně přinesla.

A jdu na to. Byl další krásný den. Po dopoledních procedurách, které jsem si doma vytvořil, jsem se vydal naproti své ženě. Šel jsem místy, kterými chodím, když se chci projít, nebo když mi ujede autobus. To častěji. Pak jsme se setkali a pokračovali malou oklikou zpátky domů. Příjemně jsme se prošli. Když jsme si odpočali, tak jsem pod jejím dohledem zajistil několik plateb přes internet. K radosti mé i mé ženy, se mi to konečně podařilo.

Další změnu spojenou s počítačem jsem si zapsal takto: „Dnes 21.6.2013 jsem začal své zážitky psát na počítači. Předtím do sešitu. Je to sice taky pracné, (jak by ne, klávesnice byla nějak pomíchaná), ale výhod je celá řada. Hlavní je, že text po sobě přečtu a mohu se k němu vracet.“ Před lázněmi jsem na počítači neovládal základní programy, natož homebanking.

Pro mě hodně důležitý byl návrat k používání svého telefonního čísla. Když mě totiž měsíc po mozkové příhodě převezli z nemocnice na tříměsíční rehabilitaci do Chuchelné, dala mi žena simku, ze které jsem mohl volat jen několika nejbližším lidem. Ostatní volání mi raději dala zablokovat. Že by měla obavy z mého selhání? Uznávám, že jsem v té době ještě neuměl číst, takže k tomu asi byl pádný důvod. Návrat ke svému telefonnímu číslu znamenal možnost zavolat si, kam jsem chtěl. Třeba kamarádovi do New Yorku. V tom případě jsem sice volil levnější způsoby, i když jsem byl zdravý, ale ta možnost, ta tady byla. Moje sebevědomí vyskočilo o několik metrů! Po vzoru prvních kosmonautů na Měsíci jsem si skromně poznamenal: „Je to malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro mně.“ 

Velkou radost mi udělala i logopedka z lázní, když mi odpověděla na můj vychloubačný mail, kde jsem ji skromně líčil, čím právě žiji. Mimo jiné jsem se zmiňoval i o programu Happy neuron, který mi doporučila, a já na něm začal každý den pilně cvičil. Jako správná psycholožka mě neodsoudila, ale pochválila, že na sobě pracuji, a popřála mi, ať jsem co nejdříve v kondici. A co mě nejvíc potěšilo, že mě povzbudila k dalšímu mailu. Pochybuji, že o tom řekla svému muži.

Zajímavá byla informace, která se ke mně v té době dostala. Jeden známý začal hýbat rukou, myslím tou nemocnou, asi šest let po mozkové příhodě. Přitom někteří skeptici, byl mezi nimi i lékař, tvrdili, že změny můžu očekávat do půl roku. I mistr tesař se utne. Změny se dějí pořád, pokud člověk na sobě pracuje. Je pravda, že u každého to je jiné. Ale změny jsou. Nedá se nic dělat. Svědčí o tom i postřeh mé ženy: Jednou večer mi řekla, že mě pozoruje už několik dnů, jak mluvím, netušil jsem, že jsem pod drobnohledem, a zjistila, že jsem přestal zadrhávat. Ani nevím, že jsem koktal. Byla to sice malá změna, ale ukazovala, že uzdravování se ne-ne-nezastavilo. Bylo to zvláštní. To, na co jsem se soustředil a co jsem sledoval, téměř hýčkal, se po lázních zhoršilo. A to, co jsem ani nevnímal, se po-po-posunulo. Co si o tom myslet? 

A abych nezapomněl, jak to pokračovala, když jsme šli se ženou na bezový květ a začalo pršet. Řekl jsem si: „Včera Bůh zadržel déšť na moji modlitbu, nemůžu to chtít každý den.“ V té chvíli přestalo pršet jako mávnutím kouzelného proutku. A když jsme došli domů, začalo dokonce svítit sluníčko.

Kdo říkal, že po lázních nebyly žádné změny? Kdo si myslel, že Bůh na něj zapomněl?