Léčba prací aneb V nouzi poznáš přítele

Nevím, jestli v dnešní uspěchané době, kdy jsou na nás v práci kladeny tak velké nároky, dokážeme léčbu prací nebo-li ergoterapii docenit. Uvědomil jsem si, že v případě vážného postižení, kdy člověk nemůže dělat běžné činnosti , je smysluplná práce velkým přínosem, ne-li lékem.

Vzpomínám na ergoterapii v Chuchelné, kde už měsíc po mozkové příhodě, jsem pracoval se dřevem. Z počátku to byla nuda, když jsem jen něco beze smyslu rovnal, nebo brousil. Podobně jako někteří kolegové, jsem měl i já zaječí úmysly. Spousta z nich je i uskutečnila. Později jsem si všiml, že někteří z nás i něco vyrábějí a přidal se k nim. Během tříměsíčního pobytu jsem vyrobil tolik dřevěných pomůcek do kuchyně, že jsem po návratu mohl i obdarovat celou svou širší rodinu. Snad to obdarované i potěšilo i když to nebylo dokonalé.

Po návratu domů jsem se brzy zapojoval do různých lehčích domácích prací. Moje žena, odborník na úkolování, mi jednou dala vybrousit dřevěnou desku v koupelně. Nikdy bych nevěřil, že se u toho může člověk tak zadýchat. Když jsem znovu nabral dech, natřel jsem ještě desku speciálním olejem. Radost pohledět. I žena byla asi spokojená, protože mě pochválila.

Jednou jsem si u snídaně všiml, tentokrát jsem ji předběhl, že dřevěný stůl je samý flek, a tak jsem se rozhodl jej obnovit. V tomto případě jiným přípravkem. Celý den a noc se sice nesměl používat, ale aspoň si každý všiml, že vypadá jako nový. Něco se mi plete, že jsem opět sklidil pochvalu.

A když už jsme u práce, chtěl jsem říct ergoterapie, jednou přišel kamarád se ženou, který má firmu se zdravou výživou, a nabídli mi práci. „Cože, mně? Nebo to je vtip? Ty jsi zapomněl, že seznam mých postižení je na půl ačtverky?“ Nevěděl jsem, jestli to budu zvládat. Nevěděli to ani oni. Ale to, že mi to nabídli, ukazovalo, že mě nesou ve svém srdci. A nejen mě, ale celou moji rodinu.

Za pár dnů jsem nastoupil na Čeladnou. Ergoterapie byla pro mé postižení povinná. Terapeutka si mě nejdříve oťukala a od další hodiny začala. Na začátku mi vždy promasírovala postiženou ruku, a pak jsem trénoval s různými pomůckami: např. s plastelínou, s kamínky, nebo s různými předměty. Kromě toho mi dávala spoustu domácích úkolů na papíře. To ať se mám ve volných chvílích čím bavit, jak by řekl tchán.

Znovu mě motivovala, ať zkusím pracovat, a dávala mi tipy: něco vyhledávat, něco porovnávat apod. (Musím říct kamarádovi, jestli má něco takového.) Hlavně nenechat mozek zahálet. Taky se zmínila, že někde četla, že v Praze existuje tříměsíční kurz ergoterapie pro lidi po CMP. Kamarád, šel dokonce tak daleko, že mi nabídl ubytování po celou dobu trvání kurzu. Rozprostřel jsem sítě, ale nikde nikdo o tom nic nevěděl.

Člověk si uvědomil, jak je důležité mít kolem sebe správné lidi. Ne nadarmo se říká, v nouzi poznáš přítele. V mém případě, přátele.