Krvavá neděle

Když jsem v úschovně kol uviděl krásné dočervena zbarvené kolo, ladící k mé nové přilbě a rukavicím, s jednadvaceti stupňovou převodovkou, navíc se sníženým středním rámem, neodolal jsem pokušení projet se na něm.

Za pár dnů jsem věděl, že to nebyl nejlepší nápad.

Volný čas můžete v lázních využít různě. Kluk by řekl: „Ale vždycky skvěle.“ Já jsem se opět rozhodl pro sport. Z minulých pobytů jsem věděl, že je tu půjčovna jízdních kol, mezi kterými se nacházejí i dvě staré tříkolky. Nevypadají sice moc přitažlivě, ale jezdí. Kluci by si určitě dali řádný odstup, kdyby se mnou museli někam jet. Ale v lázních jsem byl bez jejich doprovodu. Už doma jsem si naplánoval, že se na nich budu učit jezdit. Nějak se začít musí.

Vlastně za to může moje logopedka. Kdyby neodešla ke konkurenci, trénoval bych hlavně mozek. Tak jsem si předepsal novou soukromou proceduru: jízdu na tříkolce. Abych mohl jezdit a nesjížděla, nepadala mi necitlivá ruka a noha, udělal mi kamarád speciální připevnění na suché zipy. Na suché zipy pro případ pádu, aby se pravé končetiny daly snadno uvolnit, ale zase ne tak lehce, aby za jízdy nesjížděly. Vymyslel to geniálně. 

První jízdu jsem zvolil po lázeňském parku. Bylo odpoledne, sluníčko svítilo, park byl plný lázeňských hostů. Já jsem si jich ale moc nevšímal, protože jsem měl plné ruce (i nohy) práce. Ale občas jsem viděl některé zbabělce přejít na druhou stranu chodníku, dál ode mě. Ti byli ale překvapeni, když jsem si to i přesto namířil rovnou k nim. Měli ale štěstí, protože v poslední chvíli jsem je bravurně minul. Během chvilky jsem si ale na jízdu na kole zvykl a jezdil dobrou hodinu po okolí. 

Když jsem kolo vracel, musela moje radost být vidět i přes dvojité dveře. Po třech letech jsem jel na kole, nespadl jsem a nikoho jsem nepřejel. A to jsem si myslel, že budu potřebovat tříkolku. Cha. 

Druhý den jsem kolo vynechal. Hodina na poprvé přece jen byla trochu víc, než jsem si myslel, že snesu, a tak jsem si šel nový okruh projít po svých. 

Další den jsem už byl opět v kondici. Nejdříve jsem se rozjezdil po lázeňském parku, a jelikož mi začal být těsný, zvětšil jsem svůj rádius na malé kolečko po okolí. Bylo téměř celé po cyklostezce. V jednom místě jsem však musel přejet přes malý dřevěný můstek. Protože měl různě záplatované díry, netroufl jsem si ho zdolat, a tak jsem před ním zastavil. Nevím, jak se to stalo, ale místo na levou stranu jsem se naklonil, lépe řečeno vyklopil, na pravou. Ověřil jsem si, že v pravé noze žádné reflexy nemám, noha povolila a já spadl. Naštěstí jen do trávy. 

Druhý den byla neděle. Hned ráno jsem si namočil prádlo s tím, že si ho vyperu po projížďce, a vydal jsem se rovnou na včerejší okruh. Něco mi říkalo, že bych se měl nejprve rozhýbat v parku jako vždy, ale zavrhl jsem to jako zbytečné zdržování. Navíc jsem opět změnil trasu a nejprve jel z kopce. Tím, že jsem nemocnou nohu nezapojoval, začala se mi třást. A pak to přišlo. 

Třes byl čím dál větší, až nohu odpojil od pedálu a už jsem letěl. Samozřejmě na nemocnou stranu. Žuchl jsem sebou jak pytel brambor na pravý bok a rameno. Právě šel kolem pejskař, a jak mě viděl, změnil směr pryč ode mě. „To je typické“, pomyslel jsem si, „raději dělá, že mě nevidí“. Ale zmýlil jsem se. Přivázal pejska u nedalekého stromu a šel mi pomoci na nohy. Děkoval jsem mu a v duchu se omlouval. Zkoušel jsem pokračovat v jízdě, ale nešlo to. Už se mi netřásla jen pravá strana, ale třásl jsem se celý. Na pokoj jsem došel po svých. 

Až při pohledu do zrcadla jsem si všiml, že mi krvácí obě ruce i noha. Vypadalo to jak v nějakém filmovém krváku. Léky na ředění krve udělaly své. „To sám nezastavím,“ usoudil jsem a šel na sesternu. Službu konající sestra při pohledu na mě raději zavolala doktora. „Zlomené naštěstí nic nemáte, jen pohmožděné.“  „Uff to jsem si oddechl, ještě si tak něco zlomit, tak se posunu o několik měsíců zpátky“. Sestra mi rány očistila, potřela fialovou vodičkou, tekutým obvazem a během sekundy krvácení ustalo. Navíc s tím můžu do bazénu a nesmyje se to. Vrátil jsem se na pokoj doprat prádlo, které jsem si ráno namočil a usnul.  

Dva tři dny jsem spal jen na zádech. Rameno i noha o sobě dávaly vědět. Ruka nešla zvednout. Rozhýbal jsem ji až v bazénu. Voda je zázračný lék. Brzy jsem ji zvedl až nad hlavu. Taky se mi hodně věnovala masérka, snad půl hodiny. Po její kvalifikované péči rameno přestalo bolet. Po večeři jsem si udělal procházku, abych si ověřil, že se lékař v diagnóze nespletl. Sice na kolo to ještě nebylo, ale mohl jsem chodit. Znovu jsem si připomněl slova jednoho pána: „Ze všech nemocí jsem se dostal díky chůzi.“ 

Po týdnu jsem usoudil, že rekonvalescence je u konce a šel si prohlídnout staré tříkolky. Klasické kolo pro mě není. Zatím. Servisák právě dělal jejich údržbu. Tak zítra. Po večeři jsem vyrazil. První jízda po pádu. Hned jsem si troufl na velké kolečko. Pořád mě to však bralo na levou stranu. Jako by tříkolka byla nakřivo. Když jsem více zapojoval nemocnou nohu, bylo to lepší. 

Druhý den po večeři šli spolubydlící vyzkoušet do nedaleké hospody místní pivo. Odolal jsem jejich pozvání a šel jsem si udělal největší okruh, který jsem kdy jel. Tentokrát jsem ho jel z opačné strany a zjistil jsem příčinu mého vykřivení. Způsobovala ho na stranu nakloněná cyklostezka. To je nevýhoda pevné tříkolky. Na kole by to člověk vůbec nepocítil. Neměl bych to poznat ani na speciální naklápěcí tříkolce Veleon, na kterou sháním peníze. 

Pro zasmání 

Potkají se dva po mozkové příhodě. Jeden na vozíčku druhý kulhající.
„Taky nemáte cit v ruce?“ navážu rozhovor.
„Taky,“ ozve se z vozíčku.
„A taky v ní máte takový třes?“ a zvednu ruku, abych předvedl, jak mi ruka kmitá.
„Taky,“ a i on to demonstruje.
„A máte v ní brnění?“ ptám se.
„Ne, to nemám. A bolí vás?“ zeptá se pro změnu on.
„Díky Bohu jen málokdy,“ řeknu.
„Mně hrozně, hlavně v nocí,“ odpoví pán.
„A co proti tomu děláte?“ ptám se se zájmem. 
„Domlouvám ji.“ 

(Milí čtenáři, pokud jste se dočetli až sem a článek se vám líbil, můžete autorovi dát zpětnou vazbu tím, že kliknete na odkaz Zvyšte karmu).