Když se člověk vrací domů, většinou se těší. Vždyť se vrací k lidem, které miluje, mezi své přátele a do známého prostředí. Můj návrat po více než čtyřech měsících v různých zdravotních zařízeních však byl rozpačitý. Pravda, nejdříve jsem se těšil, ale čím více se den návratu blížil, tím více těšení nahrazovala nejistota. I když mě žena každou neděli vozila domů, stejně jsem si nedokázal představit, co budu doma dělat a jak budu zvládat domácí podmínky. Například chůze po schodech. Zvládnu? Nebo budu muset spát v přízemí na rozkládacím gauči, z kterého mě bolí záda už jen při vzpomínce na něj. A co koupel ve vaně? Sice bych tam mohl s polovinou zdravého těla nějak žuchnout, ale při této představě bych raději zůstal špinavý. Vrásky mi dělaly i jiné "drobností", nad kterými se zdravý člověk ani nepozastaví.
Všechno jednou skončí. Do svého deníku jsem si poznamenal: Včera (28.11.12) mě propustili domů. Rozloučil jsem se s lidmi, které jsem nezastihl při včerejším loučení. S jednou sestrou dokonce dvakrát. Přijala to s humorem a ocenila polibkem. Příště se asi budu plést častěji :-). Rozloučil jsem se i s lékařem. Vyzdvihl mé pokroky, které jsem udělal během tříměsíčního pobytu u nich. Když mě viděl na začátku, asi v ně moc nedoufali. Pak jsem si ještě udělal procházku parkem po svém okruhu, přijel „můj osobní řidič" a naposledy jsem projel vstupní bránou. Celou cestu svítilo sluníčko a protože byl opar, vypadalo vše moc krásně. Po čtyřech měsících mimo domov, se vracím.
Doma jsem si sedl do křesla a vůbec mě nenapadalo, co bych mohl dělat. Tak jsem jen seděl a sledoval ostatní. Měli svůj zaběhlý režim, který byl ale jiný, než jaký jsem si pamatoval. Nevím ale, čím byl jiný. Po pěti dnech jsem si konečně přestal připadat jako na návštěvě. Dokonce jsem si začal pamatovat, kde mám oblečení a kde jsou uloženy mé věci. Taky jsem si začal zvykat na denní rytmus rodiny a na sousedy kolem. Pomalu jsem si začal vytvářet rytmus svůj. Začal jsem chodit na procházky a cvičit. Dělal jsem cviky, které jsem se naučil v Chuchelné a potom cviky od kamarádky, která dříve pracovala s tělesně postiženými dětmi. Jejím cvikům jsem říkal desatero, pro jejich počet :-).
Přemýšlel jsem, jak ostatním usnadnit povinnosti kolem mě. A dostal jsem výborný nápad. Budu se starat o užívání léků. Měl jsem jich docela hodně (osm). To by si nepamatoval ani zdravý, natož po mozkovce. Žena mi koupila speciální týdenní dávkovač na léky, kluk mi na mobilu nastavil, kdy je budu brát a mohl jsem začít. Žena mi asi moc nevěřila, že to zvládnu, protože mě nenápadně kontrolovala. Ale já jsem ji převezl.
Pomalu jsem si zvykal, že jsem doma. A snad si zvykali i ostatní. Modlil jsem se, abych jim jednou mohl jejich pomoc vrátit. A nejen jim.
