Dostal jsem předvolání, ale zůstalo mi utajeno, proč. Tušil jsem, že to nebude nabídka lukrativní práce.
Bylo to asi rok po ukončení tréninku mozku, které jsem podstoupil po mozkové příhodě.
Už cesta tam byla zkouška samostatnosti a prostorové orientace. Jel jsem vlakem, a pak tramvají. Sám jsem si vyhledal spoje tam i zpět a vydal se na cestu.
V kognitivním centru jsem se setkal se stejně chladným přístupem jako před rokem. Smysl návštěvy, jak jsem předpokládal, nebyl v nabídce práce, ani nových způsobů léčby, ale zjistit, jestli jsem se po roce někam posunul.
Bylo to zklamání. Dostal jsem stejné testy, jako před rokem, když jsem tam končil. Jel jsem tam třikrát a testy trvaly cirka půl hodiny. A jestli si dobře pamatuji, jak jsem byl tehdy úspěšný, tak teď jsem si pamatoval snad ještě méně. Po pravdě v něčem jsem se zlepšil, v něčem naopak. Ale v průměru to zhodnotila stejně.
Dodnes čekám na oficiální zprávu mého vyšetření, kterou mi slíbila poslat. Potvrdilo se, že sejde z oči, sejde z mysli.
Na moji otázku, jestli bych si mohl zopakovat některé úkoly z doby, kdy jsem tam docházel, hlavně mě zajímalo vyhledání 66 čísel, mi bylo řečeno: „Není to možné“, protože jsou zařízeni jen pro akutní případy. A tím už dávno nejsem. Smůla, nebo na štěstí?
Znovu, jako tehdy po skončení, mi nabídla jednu neziskovku (Mens Sanu), kde bych mohl pokračovat. Tehdy jsem to odmítl z důvodu nesamostatnosti a dezorientace při cestování. Teď jsem to přijal jako výzvu.
Šel jsem se tam podívat. Doptal jsem se, vyhledal tramvaje a světe div se, já ji téměř napoprvé našel, skrytou a zamaskovanou v jedné mateřské škole.
Nabídli mi možnost pokračovat v práci na počítači v programu Happy Neuron, se kterým jsem měl několika měsíční zkušenost na internetu. Fajn, nebudu ho muset kupovat.
Navíc na jednom počítači měli i program, na kterém jsem dělal v kognitivním centru, kde bylo vyhledání oněch 66 čísel.
Nejdříve mi cesta do Ostravy přišla zbytečná, ale přiměl jsem se najít v ní něco pozitivního. I když kognitivní centrum nevyšlo, můžu pokračovat v tréninku mozku v oné neziskovce. A třeba rok nebo i déle, podle potřeby. A dokonce na starém programu z kognitivního centra a mohu si ověřit, kam jsem se posunul. A jestli vůbec.
A ještě další důležitý postřeh. Před rokem bylo nemyslitelné, abych se do Poruby dostal sám. A teď? Bez problémů. Tak přece třeba v tomto posun byl.
Když jsem tam jezdil druhý týden, nabídli mi i další možnosti. A tak jsem si začal opakovat Word. Žena, která mě učila, mě překvapila.
Přestože byla v důchodovém věku, tak Word ovládala jako profík. Dozvěděl jsem se, že než onemocněla, učila práci na počítači. Teď mě začala učit jako dobrovolník v rámci své rehabilitace.
Mens Sanu jsem navštěvoval čtyři měsíce. Ukončení si pamatuji velice přesně, protože bylo spojeno s koncem roku 2014 a souviselo s dalším milníkem na cestě k uzdravení, na cestě do původního stavu.
Na závěr něco pro zasmání
Baví se dva kolegové:
"Žena mě pořád vyhání na procházku. Ale přece nepůjdu, když tam prší."
"Ale už přestalo."
"Neblbni! Fakt?"
