Musím se smát své naivitě. Ze začátku jsem si totiž myslel, že po třech měsících po prodělané cévní mozkové příhodě (CMP), se vrátím do práce. V neziskovkách, pro které pracuji, udělám vyúčtování všech projektů a pojedu dál. Možná to nebyla naivita, ale jen nevědomost. Možná to byla víra. Kdybych měl postižené jen tělo, asi bych se mohl do práce vrátit. Jenže kromě těla byly postiženy i oči a paměť. A to už bylo horší. Asi bylo pro mě dobré, že jsem nevěděl, jak dlouho se budu z toho dostávat a do jaké míry.
První čtyři měsíce jsem dělal velké pokroky. Když jsem se postavil na nohy a začal chodit, byl jsem plný nadšení. Asi to byl důvod, proč jsem měl i přes svoji nemoc radost a neustále, každou volnou chvíli, jsem trénoval. Samozřejmě, že se mi nálada střídala. Nebyl jsem jen nahoře. Hodně mi pomáhalo zázemí, které jsem měl v rodině a v přátelích. Ale také v bratrech a sestrách v církvi, do které patřím. Vždy když mi žena řekla o lidech, kteří mě nechali pozdravit, nebo kteří nám různě pomáhali, ať hmotně, radou nebo modlitbami, nemohl jsem se ubránit dojetí. Od některých lidí bych to vůbec nečekal. Vždyť měli sami svých starostí až nad hlavu. Anebo jsme si nebyli zase tak blízcí. Ano, staré pořekadlo "v nouzi poznáš přítele" se potvrdilo.
Ne všichni ale takové zázemí měli. Byli zde lidé, kteří měli návštěvu každý den. Nebo jednou za týden. Ale byli zde i lidé, za kterými nikdo nepřijel za celý tříměsíční pobyt. Netěšili se ani domů, byť na vánoce, protože je tam nikdo nečekal a nedovedli si představit, jak zvládnou život bez pomoci, kterou zde měli. Připadalo mi, že jsou jak opuštěné ostrovy v širém nekonečném oceánu. Možná, když je člověk mladý, zdravý a soběstačný, tak se dokáže bez druhých obejít. Když však přijde nemoc, která z nás učiní lidi odkázané na druhé, změníme názor. To je asi přirozené.
I když jsem se po třech měsících nevrátil do práce, jak jsem předpokládal, zázemí které jsem měl, mi pomáhalo, abych na svém uzdravení stále pracoval. Přišel čas, kdy jsem se rozhodl nechat invalidní vozík na pokoji a chodit jen po svých. Připadal jsem si tehdy jako kosmonauté po přistání na měsíci J. Sice to nebyl velký krok pro lidstvo, ale pro mě a moje nejbližší určitě. Možná to zní nadneseně, ale my jsme byli nadšeni. S odstavením vozíku také souviselo, vysazení injekcí na ředění krve a nahrazení tabletkami. Byl jsem rád, že mi lékař předepsal lék, u kterého jsem mohl jíst zeleninu. Jinak by se mi, jako vegetariánovi, hodně zúžil jídelníček.
