Jak jsem ke tříkolce Veleon přišel

Veleon není obyčejná trojkolka pro děti. Ani pro dospělé ve větším provedení. Veleon je tříkolka se dvěma koly vepředu s naklápěním (carvingem). Veleon splňuje požadavky na bezpečný, stabilní, rychlý a skladný dopravní prostředek.

Tak k tomuto speciálu jsem přišel, chce se mi říct, jak slepý k houslím, ale nebyla by to úplná pravda. Sice jsem k ní přišel díky své nemoci, ale oproti houslím jsem pro ni musel vyvinout určité úsilí a bylo nutné ho vyvíjet téměř rok.

Ale po pořádku. Na jednom lázeňském pobytu jsem v půjčovně mezi koly uviděl starou tříkolku: „To jezdí?“ ptám se recepční, která je měla na starost. „Mělo by. Jestli si ji chcete půjčit, tak zítra má přijít technik. Řeknu mu, ať se na ni podívá.“ Druhý den hned po procedurách, nedočkavý jak malé dítě, jsem spěchal na recepci, jestli technik přišel. „Ano,“ usmála se. „Chcete si ji vyzkoušet?“  

Ještě mi upravila sedlo a mohl jsem se prohánět po lázeňském parku. No, prohánět… Pravá noha stále padala a ruka na tom nebyla o moc lépe. Děti na trojkolkách, předjíždějící ten zajímavý úkaz, se za mnou otáčely a ptaly se, proč to tatínek taky nemá. Přes všechny těžkosti mě tříkolka nadchla. Zase jsem byl pojízdný (nepočítám invalidní vozík v prvních měsících nemoci). „Něco takového by se mi hodilo,“ říkal jsem si a v duchu jsem se viděl na cyklostezce kolem Ostravice. 

Po návratu z lázní jsem se přilepil k počítači…, až jsem ji našel. Nejbližší a vlastně jediný prodejce byl v Brně. A protože jsem větší část života prožil v minulém století, potřebuji si cokoli, dřív než to koupím, vyzkoušet. A tak jsem si dva roky po iktu naplánoval návštěvu v prodejně BeneCykl. A jel jsem sám.

Do Brna jsem se svezl autem Vega Provita, dopravující zboží na Jižní Moravu, kde už na mě čekala moje dobrá víla, která mě zavezla do prodejny. Tam stála tříkolka v celé své kráse. Zamiloval jsem se na první pohled. „Pojďte si ji vyzkoušet,“ lákal mě šéf na projížďku.

A můj první dojem? No, nebyl jsem si na ní moc jistý. Pořád mě to táhlo doprava (kam jinam). Nechal jsem si uvolnit aretaci naklápění, jestli se to nezlepší. A skutečně. Tříkolka se najednou chovala jako normální kolo. Přitom tři kola ji dělala velmi stabilní. Byl jsem nadšený. A ostatní se mnou. Každý si ji chtěl vyzkoušet. Rozhodl jsem se pro ni, a tím začala moje cesta pro shánění sponzorů. „Jestli se to podaří, bude to další level na cestě k uzdravení,“ řekl jsem si.

Dostal jsem seznam neziskovek, které poskytují hendikepovaným příspěvky na různé kompenzační pomůcky, a tak jsem začal s jejich obvoláváním a obesíláním žádostí. Po půl roce jsem vyčerpal všechny dárce ze seznamu, ale stále to nestačilo. Dva se neozývali. Obrnil jsem se trpělivostí a čekal. Bylo léto. Vedra, ve kterých se dalo pracovat jen brzy ráno a po západu. „Určitě jsou na dovolených, takže nejsou usnášeníschopní,“ uklidňoval jsem se. Najednou se mi ozvala moje dobrá víla. Chybějící částka se zase zmenšila. A za pár dnů se ozvala další dobrá duše.

Začátkem října se ozval šéf BeneCyklu, a jestli tříkolku opravdu chci ještě letos užít, ať si pro ni přijedu. „I když není uhrazena celá částka?“ ptám se nevěřícně. „Ano, však vy ji dáte dohromady.“ „No nevím, nevím. Být vámi, tak mi moc nevěřím,“ opáčil jsem.

I když byla tříkolka doma, neměl jsem z ní tu správnou radost. Pořád mi neříkala pane. Pak přišla půlka října a s ním mail o schválení daru. Ten pokryl celou chybějící částku. „Skvělé!“ Po splnění nezbytných formalit se tříkolka stala mým vlastnictvím. Můj sen se stal skutečností.

Nechal jsem na ni udělat nezbytné úpravy a mohl jsem ji začít používat. Na cestě z cykloservisu jsem šel ale vedle ní. I když jsem na ní viděl, že by se chtěla rozjet, držel jsem ji zkrátka. „Teď můžeš,“ řekl jsem jí při pohledu na prázdnou rovinku. Vyzkoušel jsem ji s nohama na zemi. Jela! Šlápl jsem do pedálů, začala nabírat na rychlosti… a znovu jako její kolegyně před ní, stočila se doprava, sjela z úzkého chodníku a já… Kdybych nevěděl, že je úplně nová, myslel bych si, že ji trénovali na cyklokrosové dráze. „Však my si na sebe zvykneme, neboj.“

Všem, kteří mi dopomohli k jejímu nabytí, patří můj velký dík! Jsou to:

Dobrý skutek                                                               
Nadace ADRA                                                          
Výbor dobré vůle Olgy Havlové                                 
Bc. Kateřina Simerová, fotografie a grafický design
Nadace Charty 77 – Konto Bariéry                           
RNDr. Daniela Šebestová, CSc.                                    
Ing. Kvido Štěpánek, Isolit – Bravo                                      
Vega Provita