Hemik a stařík

Musel být na nás úchvatný pohled, když jsme si šli po večeři zacvičit. Jeden na půl těla ochrnutý hemik, druhý tak tak se na nohou držící stařík.

Slovo zacvičit zní poněkud nadneseně, protože ve skutečnosti jsme jen dřepovali a protahovali se na bradlech. A to všeho všudy deset minut. Měli jsme ale dobrý pocit, že jsme pro sebe něco udělali. Lákali jsme i ostatní, zvláště mladší kolegyně, ale nechápu, že jsme žádnou nepřesvědčili. Asi neměly rády tělocvik. 

Když jsme si pořádně okysličili mozek, šli jsme si popovídat. Pokaždé jsme si vybrali nějaké jiné téma. Od politiky po náboženství. Od válek po život po životě. Na to, že neměl nějaké vzdělání, byl docela sečtělý a měl všeobecný přehled. 

Jednou, ještě před snídaní, měl kolega na pokoji nepříjemný  zážitek. Právě jsem šel kolem, když na mě volal, že spolubydlící chce skočit z balkónu. Když jsem tam přišel, spolubydlící tam běhal nahý, každou chvíli přelézal balkón a něco křičel, ale nebylo mu rozumět. Zavolal jsem sestry a šel s ním promluvit. Snažil jsem se ho uklidnit a přivést na jiné myšlenky a hlavně získat čas, než přijde pomoc. Nakonec to dobře dopadlo. Pro skokana. Ale kolegu to pořádně rozhodilo. Vždyť ho i chvílemi držel, aby neskočil. 

Večer mě sestra poprosila, jestli bych se mu trochu věnoval, aby přišel na jiné myšlenky. Přes moji snahu, jsme se ale pořád vraceli k rannímu zážitku. Kolega toho byl stále plný. Zrušili jsme i naše pravidelné večerní cvičení.  

Za pár dnů dostal místo skokana, kterého odvezli do nemocnice, nového spolubydlícího.  Šel jsem se s ním seznámit a pozvat ho na naše večerní cvičení. Neuspěl jsem. Taky mě překvapilo, že nebyl nikdy na počítači. A to mu bylo teprve čtyřicet.  Pokusil jsem se ho motivovat, aby se to naučil, vždyť je ještě mladý, ale opět jsem neuspěl. Jediné, co ho zajímalo,  byla televize.  

Nechali jsme ho tedy napospas televizi a pokračovali v našem zaběhlém režimu: večeře, cvičení a diskuze. Diskutující kolega končil o týden dřív než já. Když jsme se rozloučili, uvědomil jsem si, že mi tu bude chybět. I když byl mezi námi dvacetiletý rozdíl, něco nás spojovalo. 

Za několik měsíců mi jeho dcera poslala email, že mě tatínek pozdravuje a knížku, kterou jsem mu na rozloučenou dal, že už má přečtenou. Potěšilo mě to.