Dům hrůzy

Mladí novomanželé se nastěhovali do paneláku, který i pro otrlé jedince byl silné kafe. Nepořádek, zvířecí i lidské výkaly a krev ve veřejných prostorách. To bylo na denním pořádku. A aby toho nebylo málo, odehrála se tam vražda.

Když se po sametové revoluci vzali, nastěhovali se do prostorného slunného třípokojového bytu. Ze dne na den tak přišli k šedesáti sousedům. Ona, jako dobře vychované děvče, měla ráda pořádek a to nejen doma, ale i kolem sebe. Byla překvapená, když zjistila, že rozpis na úklid byl jen na patře. Pro schodiště, výtahy a vstupní prostory nebyl k nalezení. Domovník jim sdělil, že tam stejně nikdo neuklízí, tak k čemu rozpis!

Měl pravdu. Ti, kteří měli zájem, aby to v paneláku nějak vypadalo a fungovalo, se dali spočítat na prstech jedné ruky. Menšina tak měla jen nepatrnou šanci. Snad jen na svém patře mohli být úspěšní.

Těžko říct, kolik tam mohlo bydlet lidí. Kdybychom počítali v průměru dva na byt, což je silně podhodnocené číslo, protože tam bydlelo i mnoho dětí, tak to je sto dvacet lidí. A nesmíme zapomenout na množství pejsků.

Výtahy sice byly dva, ale to nestačilo. Zvlášť ráno. Když lidé odešli do práce a do školy, zůstala po nich spoušť. Ve výtazích (když fungovaly) si málem nebylo kam stoupnout, protože čtyřnozí miláčci si asi mysleli, že tady už není doma, tak se může.

Dole u schránek byly hromady reklamních letáků. Proč se namáhat vhodit je do krabice, kterou tam k tomuto účelu postavil domovník. Vlastně by se tam ani nevešly, protože už tam byl vyhozený pytel s odpadky.

Párkrát se stalo, že se tam ráno našel zbytek napůl strávené noční večeře. Nebylo ani výjimkou, že na schodišti v horních patrech někdo vykonal velkou potřebu. Asi nemohl najít klíče od bytu. Po domácích mazlíčcích to určitě nebylo, protože ti nepoužívají papír.

Jednou ráno byl jeden z výtahů celý od krve. Kdybyste šli v jejích stopách, došli byste až k hlavním dveřím, kde už bylo jasné, jak se tam vzala. Někdo se potřeboval dostat do domu bez klíčů, a tak jednoduše rozbil prosklené dveře.

Papíry, cigaretové nedopalky, odpadky, zvířecí i lidské výkaly, teď i krev, nic horšího už je nemohlo potkat. Mýlili se.

Poslední kapka dopadla, když naše novomanžele jednou brzy ráno probudili dva muži. Prokázali se doklady od policie a odvezli si ho na vyšetřovnu. Nechápal, co se děje. Ani ho moc nenapínali a vysvětlili důvod jeho předvedení.

Před pár měsíci našli na střeše jejich paneláku mrtvou ženu! A on byl jedním z podezřelých, protože s ní byl před smrtí viděn! Nechtěl věřit vlastním uším. Vyslýchali ho několik hodin a na závěr se zeptali, jestli mu mohou vzít vzorky vlasů, aby je porovnali se vzorky, které nalezli na těle oběti. Rád souhlasil. V té chvíli se uklidnil.

Při odběru se ho ptali, jestli je nervózní, řekl, že naopak, protože se konečně potvrdí, že jsou na špatné stopě. Po chvíli se mu omluvili a odvezli zpátky domů. Od té doby se paneláku neřeklo jinak, než Dům hrůzy.

Je pochopitelné, že v takovém prostředí naši mladí manželé nechtěli žít. Natož vychovávat děti a vést je k pořádku, k lásce k lidem a životnímu prostředí. Utíkali co nejrychleji pryč.

Když si podali inzerát, dvakrát denně vytírali výtahy a vstupní prostory. A když měli přijít zájemci, uklízeli i těsně před jejich příchodem. Tak čisto snad panelák nepamatoval. Kdo ví, co si o tom mysleli spolubydlící. Možná si toho ani nevšimli. A nebo si pomysleli to dětské: "To samo". V každém případě to netrvalo ani moc dlouho a vystěhovali se.

Občas potkávali sousedy, kteří jim líčili, jak se v domě hrůzy žije dál. A jak to dopadlo se zavražděnou ženou? Vraždu, kterou vyšetřovala krajská kriminálka, odložili jako jediný neobjasněný případ, který se toho roku stal.

Doslov
V domě hrůzy se nedlouho poté našel oběšený muž. Nezanechal po sobě žádné vysvětlení.