Co nás učil Cyril

„Cyril je nemocný,“ řekla mamka mé ženě. „Nechce nic žrát. Asi něco sežral, co mu nesedlo.“  Většinou se něco podobného do druhého, nejpozději do třetího dne samo vyřešilo. Ne však tentokrát. „Cyril je pořád nemocný. Byli jsme s ním na veterině. Dostal hromadu léků, ale je problém je do něho dostat.“

K Cyrilovi přišli rodiče mé ženy, jak se říká, jako slepý k houslím. Vlastně si ho pořídila jejich druhá dcera. Ale když se jim narodilo první dítě, jednopokojový byt jim začal být těsný. V rodičích našli ochotné opatrovníky. Cyrila měli od jeho jednoho roku. Jako každé štěně byl Cyril hravý a pro svoji milou povahu oblíbený nejen mezi domácími, ale i mezi sousedy. Kdykoli jsme přijeli na návštěvu, Cyril byl první, kdo nás vítal. I když mu bylo pět let a vyrostl z něho pořádný pes, jak se na křížence border kolie a zlatého retrívra sluší a patří, rád si hrál. Hlavně s těmi nejmenšími. Samozřejmě v tom věku už byl rozvážnější, ale hravý a přátelský byl stále.

Rodiče zvou své tři děti i s jejich rodinami několikrát ročně na návštěvu. Babička je vyhlášená kuchařka a je vždy těžké odolat a nepřidat si. Vždyť všechno je tak dobré. Ale nejen proto se stalo nepsaným zvykem, že po obědě se jde na zdravotní procházku s Cyrilem. Děda zavelí: „Kdo se mnou půjde vyvenčit Cyrila?“ a všechny děti od nejmenšího po největší, se překřikují „Já, já“ a děda je v tom rád podporuje. Přitom tatínek ve vedlejším pokoji se nenechá probudit. Když maminky, s podporou babičky a tety, děti obléknou, vyrazí se. Dá se říct, že za každého počasí. Když prší, to se ale nelíbí ani maminkám, ani babičce. To mohou jít jen ti nejstarší. Jsou ale vybaveni pláštěnkami a gumáky. Uhlídat všechny děti dědovi pomáhá jeden z tatínků. Protože všichni chtějí Cyrila vést na vodítku, musí se „napsat pořadník“ a čas „odměřovat stopkami“. Protože pořádek musí být. To si děti pohlídají. Je totiž velká čest mít na vodítku psa, který je jen o hlavu menší. V takové chvíli však děda Cyrila jistí. Nebo děti?

Na veterině byli rodiče s Cyrilem několikrát. Jeden den se už zdálo, že léky zabraly, protože Cyril něco málo sežral. Druhý den se to ale zase obrátilo. Když přišel páneček, ani se už nezvedl ze svého místa, aby ho přivítal. Zvedl ho jen příchod dětí, které tak miloval. Byl už ale tak zesláblý, že došel jen k nim a podlomily se mu nohy. Zpátky na místo ho už musel děda donést. Ten den už Cyril ulehl naposledy. Bylo to moc smutné a bolestivé, zvláště pro dědu, který k němu tak přilnul. Ještě ten večer děda poděkoval za vše, co se od Cyrila mohl naučit. Co to bylo? Věrnost, umění radovat se s přítomnosti blízkých lidí a že lásku je třeba projevovat dokud je čas.