Začínal jsem dva týdny po mozkové příhodě. Z té doby si pamatuji jen málo a zápisky jsem si ještě nedělal. Neuměl jsem číst ani psát. Vozili mě na invalidním vozíku snad dvakrát týdně do kognitivního centra ve fakultní nemocnici v Ostravě. Sám bych tam nikdy netrefil. Jízda po chodbách, přesuny mezi budovami, pak dvěma výtahy. Bylo to neuvěřitelné bludiště. Pro mne. Jezdívalo nás asi pět. Většinou na vozíčku. Na začátku jsme prodělali vstupní testy a pak nám dávali speciální úkoly na počítači. První fáze logopedie trvala dva týdny.
Probouzení mozku jsem přerušil na čtyři měsíce, abych se z invalidního vozíku postavil na vlastní nohy. To se podařilo a na řadu přišla druhá fáze, kdy jsem se měl naučit číst a zlepšit paměť. Vrátil jsem se do fakultky a byl jsem zvědav, jaké pokroky jsem po čtyřech měsících udělal. Sestra mě zchladila, když mě po 45 minutách soustředěného hledání 77 přeházených čísel ohodnotila na hodně podprůměrného. Ale že mám naději, že se to může zlepšovat. Aspoň, že byla naděje. Doufal jsem, že má pravdu. Jezdil jsem tam dvakrát týdně asi pět měsíců. Se dvěmi přestávkami na lázně a vyšetření v Praze.
Na třetí návštěvě jsem opět dostal seřadit 77 čísel. Říkal jsem si: „Když si čísla nemůžu zapamatovat, zkusím to nějak jinak.“ Hledal jsem tedy dvě nebo tři čísla po sobě jdoucí. Nová technika přinesla své ovoce. Tentokrát jsem čísla označil za 12 minut. Byl jsem velmi potěšen. Ale stále jsem měl co dohánět. Mladá kolegyně, sedící vedle mě, to dokázala za 4 minuty. Nechápal jsem, co tam dělá. Snad, aby ve mně probudila soutěživého ducha. Dostat se pod 10 minut se mi ale po celou dobu nepodařilo. Rád bych si někdy vyzkoušel, jak jsem na tom dnes, po dvou letech.
Po Novém roce, povzbuzen úspěchy z kognitivního centra, jsem si říkal, že si pustím na počítači nějaký film. Byl jsem uzemněn. Počítač jsem sice spustil, ale to bylo vše. Vůbec jsem nevěděl, co dál, natož, jak si najít a pustit film. Nebyl to jen problém s počítačem. Neuměl jsem si stále ani přečíst, co jsem napsal. Měl jsem před sebou ještě dlouhou cestu.
Z našeho kurzu jsem měl nejjednodušší úkoly. Je pravda, že jsem byl asi jediný po CMP se specifickými poruchami zraku. Párkrát za námi přišla vedoucí a cvičili jsme kolektivní hry zaměřené na paměť. Většinou jsme pracovali samostatně na počítači. Tady byl můj první kontakt s počítačem. Rád bych na něm pracoval i doma. Program však nebyl pro domácí použití určen. Aby sestra uspokojila mou touhu po cvičení, tiskla mi úkoly, které jsem mohl dělat doma.1,2 Po skončení terapie jsem absolvoval výstupní testy. Byl jsem zvědav na závěrečné zhodnocení. Znělo: "Po celou dobu nedosáhl téměř žádného zlepšení." Uff, to neznělo moc povzbudivě. Neházel jsem však pověstnou flintu do žita. V Bibli je krásný citát: "Člověk nesmí klesat na mysli." Držel jsem se ho jako klíště.
Po skončení ve fakultce jsem hledal logopedii, kde bych mohl pokračovat. Ale žádnou, kde používají počítač, a přitom byla v místě kde žiji, jsem nenašel. A dojíždět do Ostravy pro mě bylo v té době už složité. Škoda, že ve fakultce neumožnili program používat doma. Člověk by cvičil každý den. Hodnocení by mohlo probíhat na dálku. A např. jednou za čtrnáct dnů by se dojíždělo na konzultace. Takový způsob by se otevřel mnohem většímu okruhu lidí. Věřím, že to tak jednou bude.
Někdy příště, jak jsem v logopedii pokračoval a jaké změny přinesla.
1 Žijte každý den. Praktická cvičení a aktivity po CMP; Košťálková, Lupienská, Uhlířová
2 Tréninkové úlohy "tužka a papír": pozornost a paměť; Minarčíková, Pouchlý
