Bůh mi přestal odpovídat

Po návratu z lázní se mě několik lidí ptalo, jak se cítím. Neumím lhát, tak jsem odpovídal: „Připadám si o několik měsíců zpět“ a doufal jsem, že to je jen reakce na lázně. Připomínal jsem si ujištění mé ženy, které dostala, když se modlila krátce po mé mozkové příhodě, že to bude dobré. Co si ale pod tím představit? Uzdravím se? Budu pracovat? A jestli ano, co budu dělat? A budu jezdit autem?

Říká se, že po absolvování lázní se dostaví tzv. reakce na lázně, která trvá plus mínus dva týdny. Po jejím odeznění nastane zlepšení. Jenže na zlepšení jsem čekal týden, čtrnáct dní, tři týdny a zlepšení se ne a ne dostavit. Postižená pravá strana mi stále více připomínala, čím jsem prošel.

Jednou při cestě na polikliniku jsem se zastavil ke svému fyzioterapeutovi, domluvit se na rehabilitace a poradit se, co s tím. Měl chvíli volno, tak se mi mohl věnovat. Úžasně mě rozhýbal. To byla úleva. Vydrželo to až do odpoledních hodin. Jen mi bylo líto, že pořád neměl volný termín pro pravidelnou péči. 

Po návratu domů jsem chtěl naškrábat připravené brambory k obědu. Před lázněmi jsem brambory pro čtyřčlennou rodinu zvládl s přehledem za půl hodinky. Jenže jsem nepočítal s tím, že neudržím škrabku v ruce. Po několika týdenní pauze mi škrabka stále vypadávala z postižené ruky. S přestávkami jsem je nakonec zdolal za čtyři hodiny (není to překlep). Bez nich bych to asi nedal vůbec.

Pořád jsem byl několik měsíců zpět. Stále jsem byl hodně zatuhlý a pravá ruka se mi navíc začala zvedat. Nechápal jsem, co se děje. Po lázních, kde jsem se intenzivně věnoval svému uzdravení,  jsem čekal, snad oprávněně, zlepšení, ale ono se dostavilo zhoršení. Nevěděl jsem, co si mám myslet a s kým se poradit. A nálada? Ta byla pod bodem mrazu. Jako u správného melancholika.

Sluníčko ji sice občas trochu oteplilo, taky setkání s přáteli v křesťanském sboru byla moc příjemná, ale brzy jsem při rozhovorech přestal stíhat a nálada se pomalu vytrácela. Nestačil jsem ani při kázání. Nerozuměl jsem souvislostem, nepamatoval jsem si. Jako bych byl mimo realitu. Pomalu jsem začal mít jasno. „Po návratu z lázní jsem se zhoršil. Je to divné. Už to je více než tři týdny a pořád tzv. reakce neustupuje. Spíše naopak.“

Tím, že jsem neviděl žádná zlepšení, se mi v mlze ztrácela moje budoucnost. Byl jsem na nule, a to se taky promítlo do vztahů u nás doma. S nikým jsem nedokázal vyjít, nikdo nedokázal vyjít se mnou. Jediné co mi zbývalo, byla naděje v Bohu. Čekal jsem, co bude dál. Ale On neodpovídal.

Žiji s Bohem asi pětadvacet let a vím, že se střídají období, kdy jsem duchovně citlivější, možná, že lepší slovo je vnímavější, a období, kdy se cítím od Něj vzdálený, opuštěný. Přesto mě to vždycky překvapí a vyvede z rovnováhy.

Příště: Odpoví mi Bůh, nebo mě nechá v depresi?