Básník Ivan Blatný

Kdo byl Ivan Blatný? Pro mou generaci neznámý člověk. Přitom v období 2. světové války a těsně po ní, byl označován za největšího básníka, který kdy žil. Znal bych ho, nebýt roku 1948, kdy se u nás moci ujímají komunisté.

O Ivanu Blatném vyšlo několik knih. Mně se do rukou dostala kniha Martina Reinera Básník. Přečetl jsem ji jedním dechem. Nevím, jestli to bylo několikaletým půstem, kdy pro mne knihy byly nedostupné, nebo autorem či básníkem samotným. Pravděpodobně z každého něco.

Kniha je psána současným jazykem, takže nezamlčuje žádné téma, které by básníka nějak degradovala nebo naopak glorifikovalo, a tak se dovídáme o básníkově úspěších v profesním životě, o jeho zkušenostech ve veřejných domech nebo o jeho postoji k sebeukájení. Jeho pobyty v léčebnách pro choromyslné se nedají pominout, jelikož zaujímají větší část jeho života a téměř celé exilové období.  

Ivan Blatný se narodil 21. 12. 1919. Jeho otec, sám básník a šéf literární skupiny, ho od malička vede k lásce k poezii a protože se doma schází mladí surrealističtí básníci, bere ho mezi ně. Tady se cítí dobře. Přitahuje ho jejich přátelství a exkluzivita. Neopustí je ani když se ve čtrnácti letech stane sirotkem. V té době už několik let píše a nyní začíná své básně i publikovat.

Dá se říci, že souběžně s psaním, se u něj začíná projevovat duševní nemoc, která ho přivede až k sebevraždě.

V říjnu 1941 se Blatný přihlásí se sbírkou Brněnské elegie (Brněnské procházky) do literární soutěže a zvítězí. Najednou je v literárních kruzích velmi populární. I přes své špatné zdraví hodně píše a přispívá do několika kulturních časopisů.

Po válce Blatný podruhé vstupuje do KSČ a angažuje se v kultuře. Jako aktivní člen strany je vyslán s delegací československých spisovatelů do Velké Británie, kde se rozhodne zůstat. Důvod své emigrace vysvětlí protikomunistickým vystoupením v BBC, čímž svůj osud zpečetí. V Československu ho veřejně odsoudí a pro tamní kulturu „navždy umírá“.

Jelikož Blatný neumí anglicky a není ničím vyučen, je pro něj nemožné najít si jakoukoliv práci (v Anglii tehdy ještě neexistuje podpůrný program pro uprchlíky), a jeho neutěšená situace prudce zhorší jeho duševní stav.

Pravděpodobně vysvobozením v pravý čas se pro něj stane zestátnění zdravotnictví. A když Blatný začne v důsledku stihomamu rozbíjet věci a napadat lidi, je poprvé odvezen do ústavu pro choromyslné. Jeho nemoc je klasifikována jako „všeobecné, blíže nespecifikované úzkostné stavy“. Je veden jako dobrovolný pacient a je mu umožněn volný pohyb i mimo ústav.

Zajímavá je informace, že kromě angličtiny se zde Blatný věnuje i psaní. Žel se z tohoto období nic nedochová. I když… snad by se našla stará čísla The Listener, kde posílal své básně k otištění.

Blatný má štěstí, že má kolem sebe lidi, kterým není lhostejný jeho osud. Když je po dvou a půl letech propuštěn, stěhuje se do penzionu jedněch známých. Nájem hradí z příspěvku, který dostává od Czech Refugee Trust Fund.

Dokonce začíná opět psát a přispívat do Radia Svobodná Evropa a zdá se, že je to dobrá šance. Píše sice v češtině, ale už se zde objevují cizojazyčné vložky. Tato iniciativa, žel, nemá dlouhého trvání.

Podruhé, nyní už natrvalo, se Blatný uchyluje do bezpečí psychiatrické léčebny když u něj dostoupí stihomam (strach z únosu) vrcholu.

První, sice nepatrná, zmínka o Ivanu Blatném, se v Československu objeví v roce 1964 v Antologii české poezie 20. století.

V českém klubu v hloubi metropole,
teď, když se tak brzo stmívá,
číšník rozžíhá lampy a přináší česká jídla.
Konečně doma.
Česky objednávám pivo.
Ivan Blatný

Dvacet let nic nevydá, přestože píše. Jak by taky vydal, když píše na záchodě na toaletní papír a navíc česky. Když ráno najde uklízečka na záchodě počmárané papíry, jednoduše je uklidí.

Až nástupem nové zdravotní sestry v roce 1977, dochází ke změně. Protože umí česky, všimne si, že na toaletním papíru jsou básně a posílá je do nakladatelství ’68 Publishers Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové. Zde vychází výbor jeho tvorby pod názvem Stará bydliště. Je to jako blesk z čistého nebe. Vydáním první exilové sbírky se začíná psát nové Blatného období.

Když ho Václav Havel pozve v roce 1990 na návštěvu do Československa, omluví se a krátce na to umírá.

Ještě vidíme Blatného mírně skloněnou postavu mířit od hlavní budovy ke skleníkům, musíme se pousmát při pohledu na jeho nepadnoucí sako z charity s kapsami naditými bonbony a cigaretami… ale jako by se ta postava každým dalším krokem víc a víc rozplývala, až je z ní jen matný obrys, pak chiméra, přelud.
Martin Reiner