Babička taky říkala: "Konec dobrý, všecko dobré."

Asi všichni tušili něco výjimečného. Nikdo neměl narozeniny, a já je zaúkoloval; kluci měli na starost pizzu, žena osvědčené křupající nanukové dorty. Než jsme si pochutnali, všem jsem to slavnostně oznámil.

Možná jsou lidé, kteří by se radovali, kdyby jim byl přiznán invalidní důchod. Snad by to uvítali mnohem dřív než patnáct let před starobním jako já. Já to ale nesl těžce. Asi jedna z příčin byla, že jsem si to nevybral, ale byl jsem ze dne na den postaven před hotovou věc.  

Jako neznalý věci jsem si sice na začátku myslel, že do pár měsíců jsem zpátky. Ale měsíce utíkaly, a pak i roky. Nakonec jsem byl rád, že žiju v zemi, kde existuje sociální pomoc v případě invalidity.

Jenže v mém případě, a teď se klidně zasmějte, práce byla téměř smyslem života. Já vím, přeháním. Ale práce mě bavila. To je pravda. Z toho důvodu všechno moje konání směřovalo k tomu, abych se uzdravil. Proto když mi kamarád slíbil práci a později i slib dodržel, byl to pro mě určitý mezník.

Do svých poznámek, které jsem si pojmenoval Život po iktu, jsem si napsal: Nemám čas, ale do zítřka bych to určitě zapomněl. (Co to svědčí o mém uzdravení?) Včera jsem podepsal jeden papír. Po dvou a půl letech po mozkové příhodě začnu pracovat.

Vzpomínám na první den. Na cestě do práce jsem při přestupu sedl na špatný spoj. (Čísla si může splést každý). Naštěstí právě, když jsem si vyhlížel nový spoj, přistavil vedle kamarád, řidič autobusu. A že jede stejným směrem. Vysadil mě téměř u firmy. Tam už mě vyhlížela slečna, která mě měla úkolovat. Vysvětlila mi, co se ode mně očekává, a já se pustil do práce.

Ta spočívala v seřazení a založení vystavených faktur. Pro bývalého účetního to byla hračka. Téměř dvě hodiny utekly jako voda. Pochvaloval jsem si, jak mi to šlo. Radost mě ale opustila, když jsem se dozvěděl, že jsem tam měl chyb jak pověstného máku. Těžce jsem to nesl. Moje vyhlášená preciznost utrpěla ránu. Zrakové postižení se projevilo.

Žena se mě sice snažila povzbudit, že to je první den po takové době a že chyby dělá každý a že chybami se člověk učí. Snažila se. Věděl jsem, že má pravdu. Ale štvalo mě to. Navíc musím dát za pravdu škarohlídům, kteří o mé způsobilosti pochybovali.

Příští týden jsem si dával pozor a raději vše četl vícekrát, ale hlavně jsem se učil číst od konce řádku (postižení zraku mi neumožňuje vidět víc než místo, v tom případě číslo, na které se dívám). Sice se tím práce hodně zpomalila, ale výsledek se dostavil. Snad. Žádné zprávy o chybách se ke mně už nedostaly. Pokud mě jen nechtěli ušetřit další rány.

Zvykl jsem si. Snad si zvykli i zaměstnanci, že se tam občas objeví postava s podivnou chůzí. Pro mě se to stalo příjemným zpestřením mezi rehabilitaci, návštěvami lékařů a jiných institucí.  

Kolegyně se mě jednou ptala: „A nevadí ti, že jsi mezi zdravými lidmi? Není ti líto, že nejsi jako oni?“ Řekl jsem jí: "Jasně, že bych to bral, ale já mám radost, že mezi vámi se nemluví jen o chorobách, jako třeba v lázních. Tam mi to stačí. A navíc se cítím užitečný. A co je nejlepší? Můžu dělat, co mě baví a s člověkem, který má se mnou svatou trpělivost. Není to úžasné?" Zasmála se a šel jsem pokračovat v práci, kterou mi před chvíli přidělila.

Teď, po třech letech, kdy mě postihla zákeřná nemoc, můžu říct slovy mé babičky: "Konec dobrý, všecko dobré." Konec? To snad ne. Film nebo kniha by tady mohly skončit, ale život jde přece dál.

Je to jasné

Je jasné, že kdyby kamarád místo mě zaměstnal zdravého člověk, odvedl by mu za stejný čas daleko více práce. A je to jasné i jemu. Díky, Aleši.