Moucha

Detektivně laděná povídka Moucha není tedy právě moc vánoční ale problematiku smrčků, kaprů a obdarování řeší v této době téměř každý. Moucha je vlastně  trochu o obdarovávání , jde jen o úhel pohledu pozůstalých a jedné mouchy...

                                                                 Moucha.

Moucha poletovala a vydávala nepřirozeně silný bzučivý  trylek. Zvuk se měnil v závislosti na rychlosti letu , nebo spíše náletu, který masařka prováděla. Musela vidět spoustu válečných filmů, protože po taktické stránce byla jednoznačně vzdělaná. Nemrhala energií na soustavné dotírání. Pomalu kroužila a čas od času se vrhla střemhlav  dolů a u hlavy , potažmo ucha, vybraného cíle, zapnula forsaž a přidala na ovládači bzučení na maximum.  Novopečená vdova ji mírně odehnala  cípkem kapesníčku, kterým si utírala uplakané oči. Vypadala , že se v rychlém tempu blíží zhroucení. Třásla se v poryvech pláče, který se společně s bzučením mouchy ozýval s ozvěnou aulou smuteční síně.  Velká, kovově lesklá masařka se ale nedala vyvést z klidu .  Kroužila zarputile dál  a  trpělivě si plnila svůj letový plán a odškrtávala si v itineráři obzvláště zdařilé nálety. Zlomená, ale přesto elegantní vdova po provozním řediteli  velké pojišťovací agentury ji byla zřejmě  nejoblíbenější  obětí. Konečně dohrála hudba a rakev pomalu mizela i s tělem nebožtíka na první i poslední jízdu svého omezeného dřevěného života. Když se otevřela vrata sálu, neodpustila si masařka ještě jeden elegantní  nálet na vdovino levé ucho a odletěla pryč.   

Inženýr  Vávra byl středně vysoký, mírně otylý  a  silně nezajímavý  muž. Vedl formu života, která nikoho nepopouzela, ale ani nemotivovala. Byl vždy pečlivě oholený a ve své kanceláři  i doma  byl  svrchovaným poddaným. Jeho sekretářce i jeho manželce to připadalo po patnácti letech soužití normální a  vyhovující. Obě tyto ženy si byly něčím velmi podobné a možná právě proto na sebe nikdy nežárlily. Braly svého  Vávru takového, jaký byl a on jim za to oplátkou zajišťoval  velmi slušnou životní úroveň. Každá ho měla svým způsobem ráda a obě  ho svorně  využívaly k svému prospěchu , jak jen se dalo. Inženýr Vávra nikdy neokusil , co je to obdiv ženy nebo podřízených. Zato věděl, jak chutná prohra a pachuť všech možných nelásek. Inženýr Vávra byl  možná neúspěšný člověk ve sférách života, ve kterých se nedalo vyniknout jinak než šarmem, odvahou nebo jiskrou v oku. Svůj úřad ale zastával proto, že si Rakušané po sloučení svého bankovního ústavu s českým povšimli, že Vávra  je vlastníkem ekonomicky fungujícího mozku. Mluvili o něm jako o nevídaně zdatném odborníkovi  a jeho image periferního úředníčka se  jim jevilo sympatické Byl sloučeninou neúspěšně úspěšného člověka . Inženýr Vávra poznal do svých pětačtyřiceti  kromě sloupců čísel , faktur a  bankovních výpisů tři  ženy. Jednu na koleji VŠE v Praze při ztrátě panictví, druhou byla jeho manželka, třetí jeho sekretářka. Neměl děti  a neměl vysoké nároky na životní úroveň. Jeho žena i milenka sice ano, ale  inženýr Vávra byl milionář už za dob hluboké totality. Po revoluci musel sice odejít z postu ekonomického náměstka jednoho sklářského koncernu. Už v roce 91 se ale uchytil  v dceřiné společnosti nově vzniknuvší akciové společnosti, které  ještě před rokem po ekonomické stránce šéfoval. Škatulata hejbejte se je prostě oblíbená hra , v českých zemích obzvlášť. Při jedné transakci s pojištěním ne zrovna košér artiklu do Afriky se setkal se zástupcem agentury, kam záhy přesídlil a jejíž divizi dnes velel. Dlužno uznat, že dobře.

U chodníku zastavilo taxi a po otevření dvířek se ukázaly světu dvě krásně tvarované nohy . Po nohou následovalo výstup z auta ještě štíhlé tělo v tmavomodrém kostýmu. Blonďatá záplava dlouhých vlasů  skvěle korespondovala s nepřehlédnutelným obličejem  šestadvacetileté Laury  Falbrové. Jednotlivé součástky této ženy by sami o sobě udělaly z dalších pěti průměrných chudobek sedmikrásky. To bylo ale přírodě málo. Laura nebyla jen nezřízeně krásná, byla také inteligentní. Měla za sebou studium vysoké školy ekonomické, dvouměsíční stáž  v Kanadě a dvouletou zkušenost s vedením malého kolektivu  lidí . Obzvláště dobře si pamatovala  slovíčka různých jazyků a není proto divu, že nastoupila do pojišťovny jako překladatelka a asistentka ředitele pro styk s veřejností. Měla pro tento úkol zaplaceno předplatné od pánaboha a ani míra, kterou jej samostatně rozvinula , nebyla  zanedbatelná. Jen malou chvíli si hrála s myšlenkou přijmout nabídku  cestovní kanceláře , byla dostatečně racionální, aby  si porovnala položky má dáti-dal . Pojišťovnictví se jí jevilo výhodnější nejen kvůli kulantní finanční nabídce.

”Je to úplně jiný člověk  Hanko, viďte ?”, řekla paní Vávrová a dosypala si do kávy druhý sáček cukru. Kavárna  byla poloprázdná a i tak se obě ženy chovaly, jako by je sledoval štáb Interpolu.. Hana  si prohrábla trvalou blonďatých vlasů a nezmohla se než na přitakání. Dáša měla pravdu a obě to cítily stejně intenzivně. Dáša na tom ale musela být samozřejmě hůř. Musela trávit s manželem víc času než Hana  - v předsálí jeho kanceláře . Musela jasněji vnímat, že se mění styl oblékání, mluvy ale hlavně pak života  jejich  Vávry. Před očima se měnil ze stádia  larvy do stádia motýla a nešlo s tím nic dělat. Nebo vlastně zatím to tak vypadalo. A proto tu teď sedí. Obě  plavovlasé čtyřicátnice plus vypadaly jako mlsající sestry při útěku z redukční kůry drahého sanatoria. Byly tu ale víc pracovně, než se mohlo zdát . Paní Hanka a Dáša  nebyly ani naivní , ani hloupé , ani   submisivní. Život je to tak naučil. Věděli o sobě už dávno a respektovaly se. Hanka byla rozvedená a nemínila se znovu vdávat. Vávra jí stačil a v podstatě si ji vydržoval. Dáša neměla důvod k obavám o své postavení  dobře společensky a ekonomicky situované manželky. O sex nestála nijak zvlášť ani před patnácti lety. Přišlo jí občas veselé, že se s Hanou tak skvěle doplňují a přesto na sebe nežárlí. Pro formu a dost možná hlavně pro pokryteckou fazonu si stále vykají a Vávru neřeší. Jenže teď  se situace začínala  měnit a na farizejství nebyl čas. Laura byla silnou soupeřkou .

Inženýr Vávra  se ocitl v jakési černé díře a plul evidentně mimo realitu. Letěl vesmírem, lehký jako pápěří a vzdaloval se čtvercem času a vzdálenosti svému člověčímu bytí. Z dálky bylo slyšet nějaké hlasy, snad to byla jeho švagrová, snad manželka, snad soudce okresního soudu v rozvodové cause Vávra/ Vávrová. Probudil se až ve finále, které znělo jako chorál a óda pro radost zároveň. Je zase volný a práh padesátky překročí  s Laurou a bez  Dáši i Hany.  Nebylo to snadné, nebylo to levné  ale stojí to za to. Vyměnil právě šedou za růžovou a  pomalou smrt za rychlý život. Byl nejšťastnějším mužem pod sluncem a masitá brada se mu prohýbala v úponech mimických svalů do úšklebku. Jestli je tohle štěstí , pak jsem toho plný po okraj, mínil ing. Vávra  a  odlepil od chodníku své  šedé BMW. Přední kola zagumovala na  rozteklém asfaltu. Kroutící moment silného motoru vláčně a bez jakéhokoli akustického vjemu v interiéru vozu, přenesl auto  během pár vteřin do stodesetikilometrové rychlosti a bavorák mířil k horizontu u zahrádkářských kolonií za městem.

Laura se probudila a při pohledu na budík s povděkem kvitovala, že má ještě dost času. Dnešek měl být jedním z nejdůležitějších v jejím životě. Ing. Vávra se dnes dopoledne stane znovu svobodným člověkem a s tím logicky bude souviset to, že ona v brzké době  bude novou  paní Vávrovou. Svou krásu přizdobí jeho penězi a časem ho odkopne někam mimo hrací plochu svého života. Poprvé si uvědomila, že o něm nikdy neuvažovala jako o opravdovém partnerovi. Lichotil jí jeho zájem, bavily jí jeho peníze a byl jí sympatický svými rozpaky. Poprvé se s ním milovala až po několika pracovních obědech, první broži v ceně kolem třinácti tisíc a  druhé večeři. Navíc ještě ve stavu, kdy si jeho fyzična téměř nestačila všimnout.  Když včera odcházel z jejího bytu, čekala jen na klapnutí dveří a rychle se vrhla do vany. Čistila si své voňavé tělo od zbytků jeho potu a z duše vymývala zbytky jeho slov. Nesnášela jeho chlupy na zádech, nesnášela jeho povislou kůži na rukou, jeho dětské faldíky na otylém břiše. Neměla ráda jeho hlas, neměla ráda jeho příběhy bez humorných point.  Za okny  ale rozlévalo slunce své pábitelské  paprsky po tvářích ranních chodců a  kapky vody z masážní sprchy barvily Lauřinu kůži do růžova společně s jejími plány do budoucna. Ing. Vávra v nich byl epizodou, nutnou přestupní stanicí.

Bílozelená policejní octávka se rychle proplétala městem a sirénou s majákem si dělala cestu. V zatáčkách pod zahrádkářskou kolonií, kousek za městem byl hlouček lidí , který sledoval a komentoval práci hasičů s montážním vozidlem . Bývalá papalášská  šestsettřináctka byla přemalovaná do červena a skrývala v sobě nářadí ve větší ceně, než měla sama o sobě. Chlapi  si s nůžkama a autogenem v rukou klestili cestu do auta. Měli za sebou už spoustu zásahů, některé cvičné, některé na ostro jako teď. Přesto jim čísi silná ruka masírovala žaludeční krajinu a oni se usilovně snažili příliš nevnímat to, co vidí. Oba hasiči znali zmatené sny , kdy křičeli manželkám v postelích, oba věděli, že si tak jako tak tuhle hrůzu nahrajou do svých mozků jako výzvu pro další pokračování horrorových snů.  Ze zmačkaného vozu dolovali zbytky něčeho , co mohlo být kdysi tělem a lékaři ze sanitky byli jen sekundárními pomocníky. ” Tak tady už není co řešit , ten chlap snad vůbec nebrzdil, nebo ,co.” řekl s podivem v hlase praporčík za volantem služebního vozu výjezdovky. ” A takový to býval  krásný bavorák” , dodal nenostalgicky jeho mladší kolega. Byl už z generace , která měla raději metalizovaný plech, než pietu. Hejno much obletovalo  pomlácené tělo  inženýra Vávry a jeho duše stoupala na křídlech obrovité masařky vzhůru k nebi.

Kučeravý mladík vypadal dychtivě a současně nevěřícně, když v deskách od Burdy přebíral obálku s dvěstěpadesáti tisíci .  Nikdy v životě neviděl takovou spoustu peněz. Měl před sebou jedinečnou šanci praštit s montérkama a začít konečně žít podle svých představ. Byl to  doplatek k záloze, kterou už uložil minulý týden na své konto v bance. Už pár dnů spal klidně, technici nenašli na ABS ani jinde v brzdovém systému vozu ing. Vávry nic, co by mluvilo o selhání techniky. Byl z obliga a výčitkami netrpěl. Chápal sám sebe jako pouhý nástroj v rukou obou žen, které jej vyhledaly a zaplatily.

Navíc jel Vávra evidentně rychleji, než předpisy dovolují. Třeba by to nezvládl ani s bezchybnými brzdami. Jenže to je už teď jedno. Mladík byl šťastný a vypadal blaženě. Dvě blonďaté dámy vypadaly také blaženě, není divu, zákusky byly znamenité a ve své kavárničce byly jako doma. Společně s mladíkem, který pracoval  v servisní firmě BMW, tvořili spokojenou, leč nesourodou trojici.

 Vyplacená životní pojistka, která ještě do konce měsíce platila na jméno Dagmar Vávrové , byla vstupenkou do zajištěného zbytku dnů na tomto světě  pro obě  souputnice životem pana inženýra.

 Almužna pro šikovného  servismana byla trapným palmare, které se (bohužel) nedá odečíst z daní. 

Klid a pohodu  obou blondýn  kalila snad jen bzučící masařka u stropu , která se s úpornou pravidelností snášela k jejich stolu a cosi jim vědoucně bzučela do uší.