Rozchod (?)

Zkoušeli jste si někdy vymyslet dialog ? Je to na první pohled snadné , o přímé řeči jsme se všichni učili. Mně to ale přišlo v povídkovém období docela složité , tak posuďte sami.

Exitus.

Tak to je konec.Exitus. Konec,slovo s pěti písmeny a přitom znamená tolik věcí. Končí rok života,. Končí rok vztahu, který mě naplňoval , zvedal do sfér, kterým se říká podle založení nebe nebo endorfinová bomba. Končí ale také rok iluzí a deziluzí, věčných rozchodů, nekonečného čekání na něco, co nepříjde. Ještě jednou přejet očima text dopisu na rozloučenou a rychle ho doručit do tajné schránky , které jsme říkali black box  a o které jsme doufali, že  víme jen my dva.

Do práce  jsem dnes dorazil v těžké depresi a po necelých třech hodinách spánku, který mi i tak vyplňovaly sny, ve kterých bylo obsazení hlavních hrdinů stejné, jako v reálu. Uvařil jsem si silnou kávu , zapnul počítač a radio. Radiožurnál mi sděloval, kam se poděl svět za posledních pár hodin a já ho téměř nevnímal, protože můj svět dopadl jako americká mrakodrapová dvojčata po teroristickém útoku. Z e-mailové pošty jsem se vrátil zpátky do souboru X. doc a znovu jsem si četl slova, která mi dělila minulost se současností. Touto dobou už asi i ona může číst:

"Lásko!                                                         

Tvá včerejší poznámka o tom, že bys se mnou často měnila mi odstartovala další noc úvah o všem možném. Došlo mi, že vůbec nevíš o čem můj život je a došlo mi,že já se bez rozchodu s tebou nemůžu octnout jinde než v léčebně duševně chorých.

Žil jsem v manželství, které bylo možná podobné tomu tvému a mohl bych v něm žít dosud. Dokud ses totiž neobjevila, neměl jsem žádnou vážnou motivaci, proč z toho odejít. Měli jsme oba nějaké mimomanželské vztahy, ale oba milujeme děti a relativně jsme spolu dobře vycházeli.Občas spolu spali, občas někam vyrazili jako rodina, měli společné kamarády a vazby. To píšu proto, že díky tomu vím, že ty jsi ve stejné situaci v současné době a navíc jsi silnější o to, že malý bude vždycky s tebou. Racionálně z toho vyvozuju, že takhle můžeš žít do smrti. Navíc je v tom vazba na  dům a  hypotéku . Není pravda, že ti na tom nezáleží a není na tom nic špatného ani nepochopitelného. Všechno co děláš chápu a je to normální. Nic ti nevyčítám a rozumím tomu.

Díky tobě jsem si vyřešil svůj vztah  odešel z něj. Dneska vím, že je to tak dobře a nelituju toho. Nemáš ale tušení a nevíš a nikdy nebudeš vědět, jaké to je v tu chvíli, kdy si ty kufry balíš a nevíš, co bude dál. Šel jsem bez dětí a bez tebe.  To se ti jako ženě nemůže stát, ale já k těm dětem přece  mám vazbu stejně silnou, jako jejich matka. . Probuleli jsme tenkrát celou noc a já pak sólově spoustu dalších. To bys měnila?! Dál už to bylo jen lepší a po skousnutí vánoc už nic horšího ve vztahu k nim nepřišlo. Teď jsme  ustálili vztah na bázi, kdy si vycházíme vstříct jak nejvíc to jde – společný zájem je a bude prioritní a jsem jí za to vděčný. Jsme teď kamarádi na férovku, můžeme si povídat o svých vztazích, kritizovat ty naše ”hrozný puberty”, servisuju jí kolo,domácnost, ona mi po holkách občas pošle něco k jídlu.Prostě minulý život mám vyřešený nad očekávání dobře a jsem rád, že to tak je.

Jenže o to víc mě trápí přítomnost a budoucnost. Jsem monogamní a dokud tě budu brát jako partnerku , s kterou chci  žít.  Ty svůj život nemáš důvod měnit a taky to nikdy kvůli mně neuděláš. Je proto nejsprávnější ten kruh rozetnout a ”odejít středem”. Bude to alespoň stylové – rozchod z velké lásky jako od Puškina.

Samozřejmě se bojím recidivy a proto to píšu  teď ráno , dokud mám ještě noční odvahu a proto mažu tvé číslo v mobilu, aby mě nenapadlo to dál pitvat a vymýšlet paty a podobné berličky své zbabělosti a závislosti na tobě. O mých mostech a fatálnosti vztahu k tobě víš a platí to dál .Chci říct, že mě vždycky můžeš ”požádat ” o ruku , ale muselo by to být v inzerátovém žargonu : ”jen vážně,s vyřešenou minulostí” . Sbohem lásko a díky za všechno, co jsi mi dala , otevřela, ukázala a vůbec. Miluju tě , ale nemám už sílu žít takhle bez iluzí a budoucnosti dál. "

Podpis jsem doplňoval vždycky až propiskou a vyjimkou nebyl ani tento poslední.

Pár minut, co jsem dal obálku na místo , jsem poslal SMSku: ”Zajdi do black b.”

Tak snadno lze na papíře skončit s minulostí.

Odpoledne jsem sedl do auta a nepřestávajíc kontrolovat příchozí SMS jsem vyrazil do města na nákup. Měl jsem asi typicky ženskou reakci na stres – zkombinovanou  mužskou ješitností a hlavně žalem, který jsem musel nějak přebít. Koupil jsem si vcelku bez problémů novou ladičku na kytaru, protože ta stará mi dosloužila před pár dny a bez kytary se nedalo rozchod ustát. Prodavače znám, protože je v okresním městě jediným prodejcem hudebnin a často mu dělám kšefty nákupem trsátek Dunlop v ceně Kč 10,-za kus. (Někdy si koupím i dvě najednou). To byla nutnost i radost číslo jedna. ”A máš to”, říkal jsem si v duchu a nevěděl proč . Určitě by  nebyla proti nákupu ladičky a nešlo to brát jako pomstu.Ale já tu byl kvůli pomstě. Má přece už konečně chtít Mě! Má litovat, že mě nemá. Má si rvát vlasy, že mám ladičku a večer se budu deptat imitováním Nohavici  a jiných bardů, co už mají mé problémy se srdcem a životem dávno za sebou a často i skvěle zhudebnělé.

Procházel jsem ulicemi a prohlížel si kolemjdoucí ženy. Všechny zajímavé byly ale ještě v práci, nebo vyzvedávaly děti ze školek, nebo měly alergii na pampelišky a zůstaly dnes doma. Hledal jsem štíhlou,vysokou,dlouhovlasou brunetu s narezlým přelivem. Měla by mít zelené inteligentní a smějící se oči,měla by mít hrdé rysy v obličeji a věčný náznak úsměvu na rtech. Měla by se umět krásně a od srdce smát.

Vstoupil jsem asi do pěti obchodů a všude si chtěl koupit jen jednu obyčejnou oděvní součástku, po hříchu ani ne příliš levnou, totiž jeansovou bundu.Myslel jsem si, že  k tomuto účelu stačí vlastnit  požadovaný finanční obnos a batoh, kam pak zabalenou jeansku dám.Myslel jsem si, že mám konfekční postavu a neměl jsem příliš vyhraněné představy o jejím designu. Nenakupuju si oblečení příliš často a z medií mám naivní představy o stavu našeho tržního hospodářství dvě pětiletky po přerodu socialismu na kapitalismus. Nicméně změny nastávaly pouze v ochotě prodavaček . Odpovědi byly stejné nebo podobné- nebyla odpovídající velikost a barva. Měl jsem ale akční den plný změn a ta bunda do toho nevím proč patřila. Stálo mě to další cestování, ale vyplatilo se to. Změnou města se asi změnila i distribuce. Koupil jsem si jeansku a protože byla i relativně levná a prodavačka agilní, doplnil jsem garderóbu ještě o černé tričko. "Teď bys mě měla vidět ! Černá prý mi sluší, říkávalas. Jenže máš smůlu, už je pozdě. Mělas mě chtít, mělas nám dát šanci. Mělas zbourat své mosty a postavit naše nové. Tak moc jsem o to stál. Nepíšeš,nereaguješ.Je ti to asi fuk,ale mě taky.Jsem nad věcí,nechybíš mi. Mám novou ladičku,tričko,bundu, podal jsem si inzerát a do čtrnácti dnů budu mít plnou schránku nabídek. Máš smůlu,lásko.Nový život nečeká !

V podvečer jsem dorazil domů a tradičně mě nikdo nevítal… Byl jsem trochu unavený z nevyspání , psychického vypětí i cestování, ale musel jsem svou ideu o změně a prvním dnu jiného života dokonat. Naladil jsem kytaru a zalistoval ve zpěvníku. Nalil jsem si víno a zapálil kahánek s vonnou olejovou esencí.  Nemám hlas a neumím zpívat. Nemám ani sluch a neumím komponovat. Ta hloupost na tři akordy mě napadla kdysi jako básnička k svátku a hudba přibyla později.Nešlo mi to zazpívat ani napůl opilému a brzy jsem usnul.Třetí den jsem už nedělal nic jiného, než se díval na displej telefonu. Nevěděl jsem, co čekám a nechtěl jsem nic čekat. Ale jak to udělat.bože? Ve 22.40 přišla SMS s textem: ”Co v e-mailu chybelo: Miluju te!”  Jenže já doma nemám počítač a do práce o víkendu večer nemůžu! Nevěda, co je v e-mailu jsem se radoval, že mě miluje žena, kterou taky miluju, ale rozcházím se s ní. Absurdní.Absurdní jako já, jako ona, jako to všechno, co jsme spolu prožili.V pondělí ráno jsem počítač zapínal snad ještě dřív, než jsem rozsvítil světlo a jen o vteřinu déle, než jsem otevřel dveře.Stálo tam:

"Původně jsem nechtěla na tvůj dopis vůbec reagovat. Původně jsem nechtěla mít s tebou už vůbec nic společného. Nemůžu se ubránit pocitu,že se mnou hraješ nějakou hru,podle předem napsaného scénáře....V pravidelných časových intervalech mě opouštíš,posléze dojdeš k přesvědčení,že beze mě nemůžeš žít.O co jde?Proč najednou tolik porozumění?Proč mě najednou tolik chápeš?

 K té nešťastné SMS:chtěla jsem měnit pouze s tvým svobodným  rozhodováním,nic víc.Není pravdou,že jsem nechápala tvou zoufalost,když jsi odcházel z domu a opouštěl děti.I když jsem měla  sobecký strach,že si ten popel přeci jen nasypeš na hlavu,větší strach jsem měla však ze svých výčitek.Dodnes nechápu,proč jsi to neudělal,pokud jsou děti tvou prioritou,jak píšeš.Pokud jsou děti  prioritou vás obou,měli jste se snažit  manželství udržet.Zatímco vy jste se oba raději soustředili na své citové životy.I přesto jste měli dobrý vztah a máte.Tak je vlastně všechno v naprostém pořádku. Když ti žena občas uvaří,může se  tebou i občas pomilovat. Já o svém dalším životě mám mnohem méně jasno,než  o něm máš ty.Budu se snažit vrátit víc fyzicky a trochu  psychicky.Ale o tom psát nechci. Děkovat za nic nemusíš,vrátil jsi mi vše měrou vrchovatou a recidiv se  neobávej-po exitu nepřichází už vůbec nic!!!"

Podpis chyběl, ale nebyl zapotřebí. Chyběla taky poslední věta, která přišla formou SMS doplňku.

Seděl jsem před počítačem a byl zase na začátku. Zase jsem začal psát SMSky a zase mi začala odpovídat. Zase to bylo o lásce a její absurditě. Zase to trochu bolelo a trochu povznášelo. Zase jsme se pomilovali,zase několikrát,zase to bylo závratné .Zase jsem nic nevyřešil .

Další den  mi přišlo .  ještě jedno mailové  pokračování,sama mi nabídla, že mi popíše, co se v ní dělo. Chtěla mi poskytnout pohled z jejího já.Psala:

"Asi budeš zklamanej...Myslela jsem jaká je to hračka něco napsat.Něco,co má hlavu a patu. Zredukuju tady to svoje snažení jen na pár faktů.Po přečtení tvého "Liebes Briefu" jsem cítila něco definitivního,exitus...Bez varování to bolí snad mnohem víc.Smrt je prý spravedlivá,nevím..

 Brečela jsem cestou domů,brečela jsem doma,ale úleva nepřicházela. Manžel nic   nechápal,ale na nic se taky neptal.Asi měl vědět,že může po roce klidně spát.Ráno bylo o výčitkách,o vzpomínkách.  "Budeš mít,co chceš,vlastně nebudeš,nebudeš mít mě!Kde bereš tu drzost rozhodovat o mém životě!" Opravdu jsem chtěla žít bez tebe.Večer jsem to byla já,kdo žádal sex.Najednou mi byla jeho erekce  odporná,najednou mě ta chuť žít nový život,přešla.Vzala jsem to za nesprávný konec.Tak znovu...

  Trochu se mi ulevilo po napsání mailu,pěkně jsem ti to vytmavila.O tom,že tě miluju,se ti může jenom  zdát! Na mobil jsem koukala jen(!)30x za hodinu.Tak,a to ostatní víš.

  K ničemu tě to nezavazuje!To zn.:už žádný dopisy na rozloučenou,SMS se šumy.Konec bez konce=žádný konec."