Plkání o tom, proč mladí nehrají na kytaru a proč to s muzikou mají , jak to mají. No a jestli se to mění s věkem nebo už jsou kostky vržené.
Co Čech, to muzikant ?
Asi si začínám libovat v póze frfňajícího obstarožního muže a patrně bude ještě hůř…Tak pročpak plkám dneska? Byl jsem nedávno na jedné akci s kolegy z práce a došlo mi, co že je na podobných trachtacích divně. Tedy divně z mého úhlu pohledu glosátora s rodným číslem počínajícím 66. U stolu sedí skupina mladých lidí, řekněme 30+ a já to s věkem 50+ uzavírám. Mám je všechny rád a vážím si jich pracovně i lidsky , proto tam jsem rád a jsem pochopitelně také rád za to, že si mně - kmeta, pozvali. O tom ale nechci psát.
Po čase se odněkud vyloupne přenosných reproduktor a z něj se linou přes mobil a bluetooth roztodivné skladby. Mládež je sjíždí a nechci vůbec hodnotit subjektivně kvalitu skladeb. Nemůžeme mít stejný vkus…až na pár rockových pecek se nemůžeme shodnout. Já si ještě pořád pamatuju ze školy, že recitace podložená hudbou se nazývala melodram , ne rap. Pomatuji si na Alfréda Strejčka, nosíval oblek ( i na spaní?) a nebyl ani málo podobný blonďatým Afroameričanům ( nerisknu to slovo…) Taky pořád nečaroval s těma rukama a nebyl nonstop roztrpčen na celý vesmír. Ke všemu ani tehdejší čeština neznala slovo „fuck“. Divná doba. K tomuto stylu hudby je ještě slyšet nějaký pop, patrně k tanci , netuším. Ještě stále mám iluze o tom, že písnička má mít nějakou melodickou linku, rytmus a text. Nejlépe vše dohromady. Absence kterékoliv složky mi vadí. Nicméně hudba zní jako kulisa k hospodskému tlachání a jen občas se nějaká trochu „osolí“, když je pro to shledán důvod. Nejsem v podobném kolektivu poprvé a vždycky je to stejné. V hospodě nebo u ohně. Reprodukovaná muzika přes mobil do přenosného reproduktoru. Z 90% v angličtině, nikdo si nezpívá ani nepobrukuje, vyjímečně možná originální refrén o zavírání očí či jiném anglosaském klišé. Z těch mladých nehraje nikdo na nic. Povětšinou jde o vysokoškoláky a někteří možná kdysi i do hudebky chodili.
Když se sejde jiný kolektiv , pracovní nebo třeba poskládaný náhodně někde v campu a je 45+ , je to jiné. Někdo má určitě kytaru, spíš se vyskytnou dvě , tři. Občas se najde někdo na foukačku. Zahrát pár písniček dokáže polovina účastníků, kytary kolují. . Muzika se vytváří , ne jen reprodukuje. Hudba je spojující platformou a většina lidí většinu písniček zná a zazpívá si ji. Mladší čtenáři teď pravděpodobně kvůli žaludečním potížím spojeným s tímto textem přestávají číst a mají představu , že se na kytaru dá hrát jen kotlíkářská country z 50. let. Na to je ale obyčejně kolektiv moc „mladý“, takže repertoár je od Nohavici po Jeleny nebo od Mišíka po Katapult. Ale i to je vcelku jedno ( David nebo Vondráčková se opravdu nehrají ). Jde o tu atmosféru a o to, že na nějaký nástroj umí kde kdo. Pochopitelně různě dobře nebo mizerně, ale na živo a rád.
Tím nechci říct , že ten pracovní kolektiv je banda ignorantů. Nechci také generalizovat , možná to je jen lokální záležitost. „Moji mladí“ to mají prostě nastavené , jak popisuji a jsou v tom tak asi spokojení. Mně je z toho ale smutno, prý co Čech, to muzikant…Jednou si v pečováku budeme brnkat v seniorském kolektivu Wabi Daňkovu „nevadí, zase bude líp“ a přitom už teď tuším, že to bude jen blábol z naší hermeticky uzavřené sociální bubliny.
Howgh , řekl stařec.
