Jak jsem nečekaně přišel k dobré náladě

Šel jsem včera přes náměstí. Ještě že aspoň svítilo slunko, protože brněnské Náměstí svobody je snad to nejpitomější náměstí, které znám. Nikde nic, jen zepředu dozadu, do všech třech rohů zámková dlažba. V jednom rohu kašna bez vody a o kus dál ty slavné moderní hodiny, co se jim říká "U kokota". Aby ta celá pustota vynikla, bylo tam včera dopoledne nezvykle málo lidí. Stovka jich na celé té ploše nebyla. Možná tak padesát, šedesát.  

A tak jsem měl najednou před sebou kus toho náměstí na chvíli úplně a jen pro sebe. Vlastně úplně ne. Po té prázdné dlažbě si to pochodoval, přímo proti mně, takový pidimužíček, chlapeček Vietnameček. V prošívané bundě po kolena, čepici přes uši, na rukou palčáčky a na nohách botičky s bambulkama. Usmíval se a zpíval si do kroku nějakou svoji vietnamskou písničku.

V prvním okamžiku jsem myslel, že se někomu ztratil. Ale neztratil. Nějakých dvacet metrů za ním stála jeho maminka a se založenýma rukama a s úsměvem sledovala, kam si to ten její panáček malinkej štráduje.

A ten si to, s úsměvem a s tou písničkou, štrádoval přímo ke mně. Zastavil se, přestal si zpívat, podal mi ruku a vietnamsky mi řekl "dobrý den". Teda, já jsem to tak pochopil. A tak jsme si potřásli rukama, já jsem mu řekl česky dobrý den, chlapeček si zase začal zpívat a pochodoval tím osluněným náměstím dál.

Zůstal jsem stát a čekal, jak to dopadne. A ten trpaslíček se najednou zastavil, zřejmě usoudil, že ta výzkumná cesta už byla dlouhá dost. Otočil se a metelil nazpět k mamince, jen se mu ty uši na čepici třepetaly.

Pochybuju, že si toho ještě někdo z těch lidí na náměstí všiml. A tak jsem měl, díky tomu kloučkovi, celé dopoledne dobrou náladu jen já sám. A ten chlapeček. Ale ten ji měl zřejmě už od rána na rozdávání.