Čtení pro dlouhou chvíli

Od té doby, co jsem se naučil číst bez ukazování prstem, čtu detektivky. Odmala mne jimi zásoboval můj táta i dědeček. Takže jsem s baterkou pod peřinou louskal Chestertona, Conana Doylea a mého milovaného Edgara Wallace.

Jak já se krásně bál, když zakokrhal Liverpoolský kohout a já  pochopil, že už je zase o jednoho občana v Liverpoolu míň. A Zelený lučištník! Nebo Bosambo, dítě s vodnatou hlavou! Koho jiného, než Edgara Wallace by napadlo vozit vraha v dětském kočárku?

Pak přišli další.

Simenon, Dürenmatt, Ngaio Marshová, Ellery Queen, Eduard Fiker, Josef Škvorecký. A takové lahůdky, jako detektivky profesora Štefla, který je v Brně ve volných chvílích psával pro potěšení vlastní i čtenářů…

Se Sametem přišla doba hororů a thrillerů, které nemusím.

Zjistil jsem, že nemám co číst. A tak jsem si napsal detektivku sám. Podle mého vlastního gusta.

 Detektivka je pohádka pro dospělé.V pohádkách si autor s realitou neláme hlavu. Desetihlavá saň nikdy nežila. Ani čerti, vodník Čochtan, nebo František Nebojsa.  A taky nebylo fimfárum. Nebyl ani Sherlock Holmes. 

I moje postavy jsou zcela smyšlené. Pokud snad existuje podobnost s živými či mrtvými osobami, je to podobnost čistě náhodná. Stejně tak zcela vymyšlené je to, jak to chodí u policie. Určitě existují nějaké vnitřní předpisy pro vyšetřování, ale o těch já nemám nejmenší ponětí. Ani nevím, jaké mají u policie hodnosti. Policejní rada pravděpodobně vůbec neexistuje, ale mně se taková hodnost hodně líbí. Tak jsem ji prostě vymyslel.

Pokud to snad bude číst nějaký policajt-hnidopich, musí se o něj nutně pokoušet infarkt, pokud jej rovnou neklepne pepka. Za což se mu předem omlouvám.

Ostatním možným čtenářům snad ty výmysly nebudou vadit. Předpokládám, že o tom jak to chodí u policie taky nevědí víc, než vím já. O to víc ovšem mohou kritizovat. A já si jim troufnu namítnout,  že jim nabízím přinejmenším stejně zábavné čtení, jaké jim nabízí denní tisk a internetové noviny.

Jediné reálné je město a ostatní místa České republiky. Vymýšlet si i tady by byla, domnívám se, zbytečná  chyba. Čtenář přece chce mít jistotu, že alespoň něco je virtuálním světě opravdové a skutečné.

Pokračování zítra.

1. kapitola

Stál u okna a díval se jak venku prší. O plechový parapet za oknem brnkal čůrek vody. Vypadalo to, jako by někdo čural se střechy. Ale vinen byl jen vítr a malá dírka v rezavém okapu nad oknem.

O pět pater níž se dole na ulici posunovaly deštníky a občas se pod jejich hranami objevily špičky bot lidí spěchajících v dešti do práce rychleji než jindy. Na vozovce se pomalu začala vytvářet dlouhá řada vozidel. Zelená vlna na semaforech obvykle stačila na zvládnutí běžného provozu ve městě, ale včera začal veletrh a aut bylo najednou víc, než ulice mohly pojmout.

Ozvalo se zaklepání.

Co se přestěhoval sem, do tohohle  kutlochu pod střechou, na dveře ještě nikdo nikdy nezaklepal. Všichni sem vcházeli jako do chlíva.

„Dále“, otočil se od okna.

Ve dveřích stál mladý kluk v kožené bundě a v texaskách. Nejvýš třicet, odhadl jej.

„Pan rada Máša?“

„Copak máš?“

„Já jsem kurýr z Prahy a mám vám tohle předat osobně.“ Z náprsní kapsy vytáhl obyčejnou bílou obálku a podal ji Mášovi.Ten ji nedůvěřivě obrátil v ruce. Nebylo na ní nic napsáno. Obyčejná bílá kancelářská obálka. Na omak v ní nemohlo být víc, než tři,čtyři listy papíru.

„Snad nejedeš extra kvůli mně?“

„To ne!“

„Dáš si kafe? Podepsat převzetí asi nechceš, co?“

„To není úřední. Kafe bych si dal.“                                                                    

„Tak se posaď“, ukázal Máša na otlučenou kancelářskou židli vedle psacího stolu. „Zapal si, jestli kouříš“, postrčil po stole voskovanou krabičku francouzských Gauloise Noir. Pak zapnul na stolku v rohu varnou konvici a odměřoval do dvou šálků kávu. Po očku pozoroval, jak si mladík nabídnutou cigaretu bez filtru zapaluje. Když se kanceláří rozlehl dávivý kašel, spokojeně se ušklíbl a do jednoho hrnku přihodil kostku cukru.

„Sladíš?“, obrátil se na hosta a se zájmem pozoroval, jak ten se, s hlavou až u kolen, upřímně pokouší vykašlat plíce.

„Ne.“

Máša nalil do sklenice minerálku a spolu s kávou ji postavil před hosta. „Jo, kamaráde. Tohle je kouření pro chlapy. Pravej surovej tabák. Tyhle cigarety fasujou francouzští námořníci. Napij se vody, to pomůže. Jak se jmenuješ?“

„Nadstrážmistr Janák“, zachraptěl host a utřel si ústa kapesníkem. Napil se minerálky a opravdu se mu ulevilo. Zamáčkl cigaretu v popelníku a vytáhl z kapsy Sparty.

„Máš pěkný křestní jméno. Nadstrážmistr. To už z tebe chtěl táta mít od malička policajta?“ Máša se posadil za stůl do rozměrného manažerského křesla. Bylo to nejmasivnější křeslo, které v obchodě měli, ale přesto pod jeho stopěti kily zaúpělo.

„Křestním jménem jsem Tomáš“, uchechtl se host a rozhlížel se po místnosti.

Plechový trezor, dvě staré registračky, stejné měli v kanceláři v Praze, stejně otlučený a poškrábaný psací stůl, na podlaze linoleum, vedle umyvadla odkládací stolek s konvicí na kávu, několika hrnky a lžičkami na plastovém tácu. Moderní manažerské křeslo se sem hodilo stejně málo, jako drahý notebook na psacím stole. A obraz, jen plátno napjaté na blindrámu, visící na stěně nad psacím stolem se nehodil do žádné policejní kanceláře. Smutná zimní krajina se zamrzlým rybníkem, nad nímž šedou oblohou táhly dva těžké dešťové mraky.

Máša si všiml kam se host dívá. „To je Matoušek“, řekl. „Jihočeskej rybník. Mám ten obraz po tátovi. Moc se mu líbil. Mně taky.“

Hrotem kuličkové tužky roztrhl obálku. Bylo v ní pět listů papíru. Ten vnější, zřejmě jen obal, byl prázdný. Máša se pro jistotu podíval i na jeho zadní stranu a odhodil jej na stůl. Pak se začetl do sdělení na druhém listu. Po paměti zašmátral volnou rukou po stole, vyklepl z krabičky cigaretu a zapálil si.

Zpráva měla jen několik řádek. Dočetl, na zbývající listy se ani nepodíval a vložil je zpět do obálky. Přečtený list přeložil a jeho hranou si zamyšleně poklepal na rty. Pak vstal, nad umyvadlem jej zapalovačem zapálil a držel jej, dokud ho plamen nezačal pálit v prstech. Upustil hořící zbytek, počkal až z něj zbude jen popel a otevřel kohoutek. Pozoroval jak voda splachuje popel do výlevky a dva kousky popela které nespláchla postrčil prstem. Zavřel kohoutek a utřel si ruce do ručníku visícího na hřebíku zatlučeném do zdi vedle umyvadla.

„Kdopak ti to dal?“, zeptal se nadstrážmistra a cvrnkl prstem do obálky na stole.

„Já ho neznám. Někdo od nás. Zastavil mne když jsem vycházel ze spisovny. Jestli bych to pro vás nevzal do Brna, aby to nemusel posílat poštou. Prej na to čekáte. A že vám to mám předat osobně. Kdybyste tu nebyl, tak jsem to měl nechat u nějaké paní Žáčkové v archivu a říct, že to je pro vás.“

„Poslouchej, synku“, Máša Janáka zamyšleně pozoroval zpod hustého obočí, „to tě tam nahoře nenaučili, že jako kurýr nemáš vozit soukromou poštu? Vždyť by tě to, člověče, mohlo stát disciplinárku. A tohle je teplej ďolík, ne?“

V nadstrážmistrovi zřejmě hrklo.

 „Klídek, mladej“, řekl Máša a kolem očí se mu naskládaly vrásky úsměvu. „Moc jsi mi pomohl. Ani nevíš jak moc. Ale víckrát už to nedělej. Pro mně ne, protože já bych ti, kdyby to prasklo, asi nemohl nijak pomoct, a pro někoho jinýho už vůbec ne, protože dneska je všude moc hajzlíků, kteří by tě za to nakonec s klidem potopili.“

 „Já jsem to udělal proto, že vás všichni známe. Jak jste tenkrát pomoh´ rodině toho kluka, co ho bouchli v Poběžovicích.“

Máša se ušklíbl: „Řeči se vedou a voda teče. Popotahoval si zamyšleně spodní ret. „Poslouchej, major Janák, to je tvůj táta?“

„Ne, strejda.“

„Tak ho pozdravuj.“

„Vy se znáte?“

„To je dlouhá historie. Ať ti ji strejda někdy poví“, podíval se Máša na hodinky. „Já jdu za čtvrt hodiny na kobereček k načálstvu.“

Nadstrážmistr pochopil, dopil kávu a vstal. „Děkuju za kafe, pane rado.“

„Já ti děkuju“, podal mu Máša ruku.

Když se za hostem zavřely dveře, sedl si na okraj stolu a vytáhl papíry z obálky. Druhý list si tentokrát přečetl pečlivě. Pak jej složil a uložil do vnitřní kapsy saka. Zbylé tři papíry vrátil do obálky, vytáhl z kapsy svazek klíčů, odemkl trezor a  obálku tam vhodil. Trezor pečlivě zamkl, zapečetil a oblékl si sako dosud přehozené přes opěradlo křesla. Pak vyšel na chodbu a zamkl na dva západy.