Čtení pro dlouhou chvíli 7.kapitola

Máša na služební předpisy dbal. Většinou. Jedním z těch, které velkoryse přehlížel, byl předpis o používání služebních vozidel. Od té doby co si to mohl dovolit totiž zásadně jezdil pouze vlastním autem. Protože z toho měl pokaždé potěšení. Ale zdůvodňoval to tím, že jezdit v těch služebních křápech znamená riskovat život, zatímco on má své auto vždycky v pořádku.

Mlčky mu to trpěli. Kilometrovné si účtovat nemohl a když si chce ničit vlastní auto, dobře mu tak. A taky tím šetřili služební benzín, kterého je beztak málo.

BMW s tři a půl litrovým motorem spolehlivě jezdilo 250 kilometrů v hodině. Vyzkoušel si to několikrát na německých dálnicích. V Česku jezdil na dálnici nejvýš sto šedesát.

Tentokrát Mášovi se Sojkou radar u Rousínova naměřil stoosmdesát. U vyškovského letiště už na ně čekali. Máša zajel ke krajnici a poslušně zastavil za černým Audi. „A hele,“ brnkl dopravák prsty do štítku čepice. „Páni z Brna!“ Máša se zakřenil a podal mu cestovní příkaz. „Jedem za jednou slečnou do Olomouce.“

Policista nasadil komisní tvář: „Za kurvama si, pánové, jezděte předepsanou rychlostí po pracovní době!“ Všichni tři se dali do smíchu.

Dopravák vrátil Mášovi papír. „Dejte si aspoň na střechu maják. Podívejte se na toho frajera z toho Audi,“ ukázal palcem na chlapíka, který stál vpředu u policejního vozu a zamračeně je pozoroval.  „Určitě si bude stěžovat, že kamarádíčky pouštíme bez pokuty.“

„Ať si trhne,“ řekl Sojka. Sáhl pod sedadlo a připlácl maják na střechu. „Teď kvůli němu pojedem dvě stě, abychom to dohnali.“

„Ahoj,“ pozdravil Máša a šlápl na plyn.

„Tak Eva začala být nevěrná rodnému městu! A jezdí se nám kurvit do Brna!,“ kroutil na olomoucké služebně komisař Vlasák hlavou. „A navíc nám tam dělá ostudu! Tady to byla taková hodná holka. Ještě s námi nikdy nic neměla. Ve skutečnosti se jmenuje Eva Janáková. Na zdejší univerzitě studuje teorii vydělávání peněz. A jednou dvakrát týdně se v Národním domě věnuje praxi. Co vám provedla?“

„Zatím nic, zatím je to všecko jenom teorie,“ řekl Sojka a zhruba mu ji vysvětlil.

„A seshora na nás strašně tlačí,“ dodal Máša. „Takže to potřebujeme honem, honem. A myslíme si, že když na ni vlítneme doma, tak se holka sesype a položí to. Když jí dáme čas přemýšlet, tak to možná všecko zatluče. Koneckonců, všecko co na ni máme je, že stála deset minut v Brně na ulici. S tím nás každý prokurátor shodí se schodů.“

„Hele, má ta holka někoho?,“ zeptal se Sojka.

„To nevíme. Ale jestli myslíš, že ji někdo pase, tak ne. Ona vlastně, s ohledem na to, co by s tou její figurou mohla, je to docela slušná holka. Ona si jenom tak trošku přivydělává. To tady z těch studentek dělá, podle mě, každá druhá. Tak to dopijte a vlítneme na ni! Teď je doma. Jeden náš to tam hlídá. Teda doufám“

„Tady je to,“ ukázal komisař na jeden ze sedmi vchodů dlouhého paneláku. „Jílová osm.“

Vchod do domu byl otevřený. Zámek kdosi zničil už dávno. Vyšlapali pěšky do druhého patra a Vlasák dlouze zazvonil. „Kriminální policie, slečno Janáková,“ ukázal  placku. „Potřebujeme se vás na něco zeptat. Smíme dál? Děkujeme!“ Zatlačil ji do chodbičky a když, vyděšená, couvla do pokoje, vešel i Máša se Sojkou a zavřeli za sebou dveře.

Rychle se vzpamatovala. „Nic jsem neudělala, tak nechápu, proč se chováte jak lupiči. Ráda bych ještě jednou viděla váš průkaz. A těch ostatních pánů taky.“

Sojka byl připraven vybafnout, ale něco v jejím chování jej zarazilo.

Máša jí ukázal svoji placku. „Podívejte se, slečno Janáková, my skutečně nejsme žádní hulváti, i když to tak na vás mohlo působit. Prostě jsme jenom chtěli rychle zmizet z chodby, abychom vás uchránili zbytečných řečí. Určitě by se vám nelíbilo, kdyby místní drbny vykládaly, že vás obtěžuje policie, že? Já jsem major Máša z brněnské kriminálky, tohle je můj kolega kapitán Sojka a tady pan komisař Vlasák je místní. Nemohli bychom se všichni posadit?“

V rohu jednopokojového bytu stála sedací souprava. Gauč a dvě křesla. Máša se Sojkou se posadili na gauč.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala se slečna po chvilce váhání.

„Trochu minerálky, když budete tak laskavá,“ řekl Máša.

Ta holka se vůbec nebojí, sledoval ji pohledem Sojka. Tady něco nehraje.

Postavila před ně sklenice a nalila z plastové láhve vodu, položila na stolek popelník a  posadila se do křesla naproti.

„Tak o co jde?“

„Kde jste byla minulou středu?,“ vybafl na ni Sojka. Janáková se na něj zamračila.

„Minulou středu? V Brně.“ Přinesla si z chodby kabelku a  začala se v ní přehrabovat.

Vlasák ji ze strany pozoroval.

“To je zajímavý. Všecky ženský jsou stejný. V bytě musí mít všecko etepetéte, ale v kabelce mají bordel jak v tanku,“ říkal si v duchu.

Janákova našla dvě zmuchlané jízdenky a mlčky je podala Mášovi. Položil je před sebe na stůl. Vytáhla z krabičky cigaretu a Máša jí galantně připálil.

„Jestli kouříte, tak si klidně zapalte, pane majore,“ usmála se na něj. Vlasáka i Sojku ignorovala.

„A co jste v Brně dělala?,“ zeptal se Sojka stejně úředně jako předtím. Máša mu lehce poklepal rukou na stehno. „Počkej, ono je to možná trochu jinak. Slečno Janáková, vy nečtete noviny?“

„Ne. Já nečtu noviny a jak vidíte, nemám televizi ani rádio. Mne to nebaví. Já poslouchám jenom hudbu. A tu si vybírám sama.“

Ukázala prstem na dlouhou řadu cédéček na polici nad gaučem. Nejmodernější walkman ležel na stolku v druhém rohu pokoje, vedle počítače a stohu skript.

„Takže vy vůbec nevíte, že zatímco jste stála v Brně tam na České, pár metrů od vás vyloupili klenotnictví?“

Vykulila na Mášu oči: „Cože?! To opravdu nevím. Co já s tím mám společného?“

„Zatím to vypadá, že asi hodně, slečno,“ řekl Máša a zapálil si. „My totiž víme, že jste napřed nenápadně seděla na náměstí a přesně v devět hodin dvacet minut jste potom, už v bílém tričku  a bílých kalhotách, budila oprávněnou pozornost na České. Přesně deset minut. A pokud nám nedokážete věrohodně vysvětlit proč jste tam stála, tak vás budeme muset podezírat ze spolupachatelství na té loupeži. Protože to klenotnictví vyloupili přesně v těch deseti minutách, po které vy jste tam poblíž stála. A proto jsme tady.“

„To snad nemyslíte vážně? Jestli jsme opravdu v demokratickém státě, jak nám to pořád na fakultě vtloukají do hlavy, tak snad můžu stát kdy chci a kde chci, ne?! To co mi tady, pane majore, říkáte, je sice pravda, ale já o žádném klenotnictví nic nevím.

Minulé pondělí si ke mně v Národním domě přisedl jakýsi pán, já ho neznám a on se taky nepředstavil. Chvíli jsme si jen tak vykládali a pak se mne najednou zeptal, jestli si nechci vydělat pět tisíc korun. Zeptala jsem se za co a on chtěl, abych, v tom co jsem právě měla na sobě a v baloňáku,  jela ve středu ráno do Brna. Přesně v devět hodin dvacet minut jsem se měla postavit před obchoďák od Bati a ten baloňák si sundat. Když se ke mně do devíti třiceti nikdo nepřihlásí, měla jsem jít do Slavie a dát si tam v kavárně kávu. Když se nikdo nepřihlásí ani tam, tak můžu jet domů...“

„A vy jste mu na to skočila?,“ zeptal se Sojka.

„Neskočila,“ ušklíbla se na něj. „Musel  mi dát šest tisíc a předem.“

„Takže vy toho pána neznáte a nikdy jste ho neviděla. Ale popsat nám ho můžete, že?“

„To můžu. Zřejmě byl v balíku. Tak asi pětatřicet. Oblek od Bosse, hedvábná kravata, vysoký asi jako já, svalovec, blonďák, krátké vlasy, modré oči. Pěstěné ruce, jak se mu vyhrnul rukáv, bylo vidět, že na pravém zápěstí má nějaké tetování.“

„A mimo toho tetování jste si nevšimla ničeho?“

„Ne. Vlastně ano. V kapsičce na saku měl kapesníček. Bílej, hedvábnej.“

„Poslouchejte, děvenko,“ vložil se do debaty Vlasák, „vy jste se vůbec nepodivila, že vám někdo nabízí tolik peněz za takovou pitomost? Jen tak, mirnix—dirnix?“

Janáková se v křesle opřela, sjela Vlasáka pohledem a odměřeně řekla: „Poslyšte, pane…pane strážníku, co je na tom k přemýšlení? Na tom, abych se někam na deset minut postavila není přece nic trestného. Nebo ano?! Tak proč bych o tom měla přemýšlet? Jak někdo utrácí svoje peníze je jenom jeho věc. Aspoň tak se na to dívám já! Kdyby si mne býval najal, abych si tam stoupla nahá, tak bych to vzala taky. Šest tisíc je pro študáka dost peněz. A navíc to byl docela vychovaný člověk.“ Ušklíbla se na Sojku a dodala: „Ovšem pro vás bych to pravděpodobně neudělala ani za deset tisíc.“

Sojka mlčky točil palci sepnutých rukou mlýnek. Pak vybafl: „A proč jste si přesně v 9:26 prohrábla rukou vlasy?“

Překvapeně se na něj podívala. „To nevím. Každá ženská si občas prohrábne vlasy. Zvlášť, když je nosí nakrátko. Jako já. To se snad taky nesmí!?“

„Tak, jak nám to vykládáte, na tom všem skutečně nic trestuhodného není. Mimo vaší trestuhodné naivity, ovšem. Takže s námi teď laskavě zajedete k nám a nadiktujete to všecko znova do protokolu. To je vaše občanská povinnost a nemůžete ji odmítnout.“

Janáková vstala, mlčky poskládala sklenice na tác a odnesla je do kuchyňky. Vysypala popelník, zavřela pootevřené dveře na balkon a krabičku cigaret ležící na stole si dala do kabelky.

„A dem!“ řekla rozhodně a postavila se u dveří.

Vlasák sklepl dohromady podepsané kopie protokolu a vstal od psacího stroje.

„Tak Vám děkujeme, slečno Janáková, to je všecko. Prozatím,“ dodal významně.

Sojka protokol složil a dal si jej do kapsy.

„My vás aspoň zase zavezeme domů“, usmál se na Janákovou Máša. „Abychom vám trošku ta utrpěná příkoří vynahradili...“

Sojka jí přenechal místo vedle Máši a posadil se dozadu.

„Od kdy má policie takováhle auta?“ pohladila Janáková kůži sedadla.

„Od té doby, co lumpové mají lepší,“ zasmál se Máša a nastartoval. Celou cestu jeli mlčky. Když u pošty zatáčel do Jílové, Janáková k němu najednou otočila hlavu: „Teď mně něco napadlo! Já nevím, jak se ten pán jmenoval, ale jak jsme tam spolu v  kavárně seděli, prošli okolo dva chlápci. A ten jeden mu klepl na rameno a řekl: „Ahoj Čokl… Bude vám to k něčemu, pane majore?“

Špaček se vzadu zhroutil do sedadla a obrátil oči v sloup.