Čtení na dlouhou chvíli 8.kapitola

Když oba vešli do Nekulovy kanceláře, ten zavolal do otevřených dveří: „Jiřinko, tři kávy, prosím!“ S širokým úsměvem ukázal na pohovku. „Račte se posadit pánové. Ještě Čokla nemáme, ale postavil jsem na nohy všecko, co je k dispozici. A teď mi to celé podrobně povyprávějte, já miluju dobré detektivky.“

„Já nevím, ale já bych tu pátračku zase rychle odvolal,“ řekl Sojka.

„Co?!“

„Odvolal. Vždyť na něj zatím nic nemáme. To, že si zaplatil holku, aby stála někde na rohu, to je nám na houbeles. Řekne, že to byl takovej jeho kapric. Anebo prostě odmítne mluvit. A jinak na něj přece  nic víc nemáme. Já bych ho prostě nechal nenápadně hlídat a my si zatím oklepneme to, co zatím víme. A až pak na něj vlítnem.“

„A ty šmuky zatím někde zmizí a vy nebudete mít v ruce o víc nic. Ba ne! Zhaftnete ho hned jak se objeví a na ty vaše teorie pak máte osmačtyřicet hodin. Tak se snažte.“

„Má pravdu, Jaromíre,“ řekl Máša. „Ještě ho nemáme. A já věřím, že to bude ještě pár dní trvat. Ten je teď někde v díře a pár dní bude čekat, až ten první fofr opadne. Znáš drbany. S těma jejich pověrama, že čím déle to trvá, tím hůř se pak hledají důkazy.“

Sojka mlčky pokrčil rameny.

Právě Nekulovi líčili, co všecko zjistili v Olomouci, když v předpokoji zazvonil telefon.„Tady je Skřivánek. Paní Oušková, Mášovo auto stojí ve dvoře. Nejsou u šéfa?…A mohla byste mi zavolat Sojku k telefonu? Děkuju…“„Pavel. Hele, volali ze soudního. Že se jim něco nelíbí na tom šoférovi z  havárky u Borkovan. Mám tam zajet?“

„Počkej. Za chvilku jsem nahoře.“

„Co se děje? Mají ho?,“ zeptal se Nekula.

„To byl Skřivánek.Volali ze soudního kvůli tomu mrtvýmu šoférovi z Ukrajiny. Něco se jim nezdá. Takže tam jdem. Děkuju za kávu.“

Když Sojka odešel, pošoupl se Máša na jeho místo do rohu pohovky,  pohodlně se opřel a mnul v prstech nezapálenou cigaretu. Nekula se, ruce sepjaté na břiše, spokojeně houpal v křesle.

„Člověče, tebe ten včerejšek vůbec nezajímá, nebo co?“ zeptal se.

„Já už jsem se s tím skoro smířil. Jednou jim to prostě vyjít muselo. Začnu pěstovat kytky a psát paměti. To se teď nosí. Každej dneska píše paměti,“ přehodil si Máša nohu přes nohu.

„Tak abys věděl, milej zlatej, všecko je jinak. Peníze za ten opulentní oběd na rozloučenou jsi vyhodil zbytečně!“

Zářící paní Jiřinka se opřela zády o zárubeň dveří, ruce si zkřížila pod poprsím a s napětím pozorovala, jak tahle zpráva na Mášu zapůsobí.

Ten se pokusil tvářit překvapeně.

„Ne!…Tys Marka zlomil?“

„Já? Ne. Vždyť ho znáš. Toho by nezlomil nikdo. Jedině snad tady Jiřinka!“

Ta se ušklíbla. „Fujtajbl!“ Nebylo poznat, jestli tím myslí Nekudovu myšlenku, nebo Marka.

„Představ si, že on tě z té funkce poradce jedním dechem odvolal a současně tě do ní zase jmenoval. Teda neoficiálně. Oficiálně teď budeš, s tím se musíš smířit, pracovníkem archivu. Místo Žáčkové. Ta si polepší. Bude z ní tvoje šéfová.“

Máša se pokusil sehrát roli uraženého ješity.

„To jako major tam budu dělat Aničce poskoka, jo? Podržtašku. Nebo pak už nebudu ani major? Třeba jenom civilní zaměstnanec?“

„Ale ne, o hodnosti nepadlo ani slovo,“ ujišťoval jej Nekula, „a v archivu stejně nebudeš, tak co mi tady trucuješ, sakra! Vždyť víš, jak na tom s Markem jsi. Přece si nemyslíš, že by ti dal funkci vedoucího archivu, když to mohl udělat takhle. Jen mi teď, prosím tě, neřekni, že to nebereš!“

„…No, tak k vůli tobě, teda vlastně kvůli vám oběma, já to teda beru, šéfe,“ rozhodil Máša teatrálně rukama.

 „Ale budeme ti muset úměrně funkci kapánek snížit plat. Na tom Marek trval!“

„Za to ho pánbůh ztrestá,“ řekl Máša. Vstal a zamáčkl cigaretu v popelníku. „Ale z toho mého kutlochu nahoře se stěhovat nebudu!“

„Když se ti tam tak líbí, tak si tam seď.“

Paní Jiřinka začala sklízet hrníčky od kávy. „Všiml sis, žes ho vůbec nepřekvapil?,“ podívala se na Nekudu.

Nadzvedl obočí. „Ne, nevšiml,“ řekl po chvíli. „Ty si myslíš, že o tom už věděl? Od koho, prosím tě?“

Pokrčila rameny. „Kdyby ses mu pořádně podíval na ruce, tak bys viděl, jak má dlouhé prsty. Možná mu i ten Marek zobe z ruky.“

„Proboha, jaks na tohle přišla?“

„Protože jsem si všimla, že náš pan major je špatný herec.“

Pak za sebou potichu zavřela dveře.