Ten starý pán ovšem neprožívá své smutné chvilky v panelákovém 2+1. To by nemělo správnou estetickou hodnotu.
Stejně tak děti zjevně nejsou uhoněnými úředníky, kteří mají pocit, že si dopřáli bene, když si nakoupili kostýmky a obleky v nějakém mezinárodním řetězci.
Dědečkova vila je nádherně zařízená, uklizená do posledního smítka. To asi starý pán nezvládl sám. Stejně tak příprava finální hostiny musela dát pořádnou práci. Jsem z velké rodiny, takže si dovedu představit, jaká je to honička. Někdo to také celé musel zaplatit. Možná ty děti, které zjevně nemají hluboko do kapsy, díky svým přitažlivým profesím? Možná je starý pán rentiér?
Ono je to vlastně jedno. Reklama samozřejmě míří na emoce, ne na rozum.
A co nám přes ty emoce vlastně chce vzkázat? Nemyslete pořád jen na práci a na peníze, věnujte se svým rodičům a svým rodinám? Jenomže když my zároveň tolik toužíme vypadat a žít přesně jako ty dospělé děti v reklamním klipu. Chceme mít ty krásné domy, kanceláře a mobilní telefony. Chceme nakupovat krásné a elegantní oblečení a navíc v něm chceme krásně a elegantně vypadat a chceme mít tu volnost a spoustu peněz, která nám umožní koupit si okamžitě letenky, i kdyby to mělo být na druhý konec světa. Člověk tak nějak cítí, že pláč nad fotkou, kterou vytáhne z peněženky plné karet a má přitom výhled z x-tého patra, no... co si budeme vyprávět, je to trochu jiný pláč, než když právě řešíte, kde máte vzít peníze na další splátku úvěru z minulých Vánoc.
Jsme chyceni v pasti uběhaných životů a reklamní estetiky, která nám ukazuje, jak je to správně. Jak to správně vypadá, když jsou lidé společně šťastni a pak si ten večer všichni báječně užijí. Žádná ožehavá témata, jako třeba politika, nebo nějaká dvacet let nedořešená křivda, případně něco jiného. Všichni přesně vědí, jak udržet skvělou náladu a celý večer se bavit. Dokonce po tom množství jídla nepotřebují ani žádné pilulky na žaludek nebo plynatost.
Německý nákupní řetězec nám natočil krásnou reklamu. Přiznám se, že jsem také zamáčkla slzu. Na emoce tedy míří naprosto neomylně. Třeba si na to vzpomeneme i potom, co emoce odezní. V lednu nebo v únoru. Třeba přijde opravdová zima a naši staří rodiče budou potřebovat, abychom jim přivezli nákup. Což bude zase jen další položka v seznamu úkolů v našich uběhaných životech. Nebo si budou chtít aspoň po telefonu popovídat, trochu si postěžovat. A my se třeba na chvíli nebudeme dívat na hodinky. A budeme doufat, že si toho všimnou naše děti a jednou si na to vzpomenou. Alespoň o Vánocích.
Je to jen reklama. Co ale naše dojímání se nad vánoční kampaní supermarketu vypovídá o nás samých? O naši společné kultuře (dojímáme se napříč evropskými zeměmi), o našich hodnotách, o našich životech?
Jak by ji vnímali lidé třeba v Číně nebo v muslimských zemích, tedy v kulturách stále ještě hodně zaměřených na rodinu? Rozuměli by jí vůbec? Možná je to reklama, která o postupném zániku našich hodnot vypovídá tisíckrát lépe, než všechny novinové články. Starý pán musí předstírat smrt, aby jeho úspěšné a bohaté děti zvedly zadek a jely se na něj podívat. To je naše kultura. To nás dojímá. Jsme ještě vůbec normální? Mimochodem, Vánoce jsou svátkem té nejhlubší naděje pro svět, svátkem narození Krista. O tom ale tahle reklama nemluví už vůbec.
