Přiznám se, že tento titulek jsem ukradla a poupravila. Byl jím nadepsán dopis čtenářky do týdeníku Sedmička. Tento článek byl redakčně krácen; a myslím si, že je to velká škoda.
Autorka článku (kterou nechci jmenovat) srovnává, na co se stály fronty v minulém režimu, a na co dnes: tenkrát např. na ovoce a toaletní papír. Dnes: na práci.
Musím uznat, že je v tom zásadní rozdíl. Fronta na banány je proti frontě na "existenci" jenom zábavnou akcí. A od svých přátel, kteří se dostali do svízelné situace (tedy - přišli o práci) vím, že podmínky pro nezaměstnané jsou tvrdé.
Nejenže jsou propíráni v médiích i statistikách jako nežádoucí přítěž společnosti (a kdopak je ve většině případů do této situace dostal, když ne právě společnost?) - a tím je v ostatních lidech probouzeno něco úplně jiného, než solidarita. Než dostanou svoji - promiňte - almužnu (od města, pokud si do půl roku nenajdou práci), musí podepsat (kromě jiného) souhlas s tím, aby sociální pracovnice provedla prohlídku jejich bytu.
Což je ovšem souhlas vynucený, a je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Podle níž je soukromí a obydlí nedotknutelné, a cizím osobám není dovoleno do něj vstupovat. V Listině je několik výjimek, ale ty se týkají úplně jiných situací - ohrožení života, nebo domovní prohlídky POVOLENÉ SOUDEM apod. Sociální pracovnice povolení soudu nepotřebuje, protože jí prostě podepíšete souhlas. Jinak si o nějakých sociálních dávkách můžete nechat jen zdát, a zítra ráno můžete začít žebrat.
Už dávno neplatí, že kdo chce opravdu pracovat, ten si práci najde. Proto se vám může snadno stát, že si práci opravdu půl roku nenajdete. Pokud nejste zrovna pan Lašák nebo Kočárník, nikdo na vás s otevřenou náručí nečeká. Pak tedy pobíráte sociální podporu od města, ve kterém žijete. Všemocná sociální pracovnice - která má najednou ve svých rukách vaši materiální existenci - si prohlédne váš byt. Pokud se jevíte solidně, dostanete dávky. Ale musíte si je ještě jaksepatří zasloužit! Jak? Odpracovat pro město dvacet hodin veřejně prospěšných prací měsíčně.
Že to nic není, a proč o tom vůbec mluvím? Ale jistěže to nic není. Má to ale jeden háček. Nezaměstnaných je tolik, že město pro ně tolik veřejně prospěšných prací nemá. A kdo je nezíská, tomu jsou už tak mizerné dávky citelně zkráceny. Bez ohledu na to, že se o veřejně prospěšné práce rval, až chlupy lítaly.
A pan ministr Janota chce v příštím rozpočtu sociální výdaje krátit. Mám-li být (i nadále) upřímná: nedovedu si to představit.
Co z toho plyne? Že autorka zmíněného článku má pravdu. Nemáme právo na práci, nemáme právo na dávky.
Máme ale - právo volební (to jsme rádi, že ano? Můžeme zvolit novou pseudošlechtu).
A navíc - na rozdíl od předchozího režimu - můžeme žebrat. Žádný zákon to nezakazuje. A v tom je zajisté SVOBODA. Svoboda naší demokratické společnosti.
Dík.
