Spitze se na Zugspitze nehodí

Šli jste někdy po schodech do osmého patra paneláku? A teď si představte, že těch paneláků máte na sobě sto!

Po zjištění, že vzhledem k nadbytku volného času mám letos přiměřenou sportovní formu, potvrzeném na Krakonošově stovce, jsem se přihlásil k běhu Zugspitz Extrem Berglauf. Fakta: 17,94 km, převýšení 2235 m, traťový rekord 2:03:02.

Rozhodl a přihlásil jsem se týden před závodem. Napadlo mne to o pouhé dva dny dříve. Přesněji, s myšlenkou účasti lehce koketuji už pět let, jen teď jsem od koketérie přešel k realizaci. Angažoval jsem doprovod, tedy rodiče, synka, neteř, prostě všechny, kteří byli ochotni jet, a pojali jsme to jako týdenní horský turistický výlet.

V přípravě byly dva zásadní problémy. Sehnat ubytování 2 dny před odjezdem nebylo snadné. Závodu se účastní skoro tisíc běžců a v nedalekém Ga-Pa se konal sraz BMW, který odhaduji na 3-5 tisíc motorek. Nakonec jsem uspěl v 2.5 km vzdáleném Lermoos a bydleli jsme v apartmánu s příznačným názvem – Zugspitze. Příznačný nebyl jen název, ale i 68 schodů, které k nám do podkroví vedly. Jen pro zajímavost, 60 m², dvě ložnice, dvě koupelny, obývák s kanapem, kuchyňský kout s mikrovlnkou, myčkou, kompletním nádobím, utěrky, toaletní papír, ručníky, osušky a samozřejmě postele s ložním prádlem, skříně, trezor, stůl a židle, balkon s výhledem na Zugspitze. Místo pro jeden stan a příslušný počet osob v kempu by vyšlo jen o čtvrtinu levněji.

Druhým problémem bylo, jak se vlastně vybavit na závod. Hodinová vzdálenost mezi občerstvovačkami, 20°C v údolí a 5°C nahoře, možný vítr, mlha, déšť, či sníh. A několik dní před závodem se na webu objevuje oficiální zpráva, že 30% trati je pod sněhem. Nakonec se rozhoduji, že poběžím s batůžkem, ve kterém bude trocha jídla, půl litru vody, triko a elasťáky s dlouhým rukávem, větrovka a čepice. Jako obutí volím Asics Arctic, tedy boty určené vyloženě na sníh a led.

Objevují se spekulace o náhradní trase na jiný kopec a s polovičním převýšením. Na webu se objevuje její popis a profil. Snad nechtějí, abych za nemalé startovné běžel na nějaký nudný kopeček? Nakonec je v pátek večer potvrzena původní trasa s tím, že cíl bude o 360 výškových metrů níže u konečné Gletscherbahn. Mám smíšený pocit radosti, že to není náhradní trasa, a zklamání, že trasa není úplná. Nicméně i 16,7 km a převýšení 1875 metrů v rámci původní trasy je stále dostatečnou výzvou.

Ehrwald den před závodem je ospalou alpskou vesnicí bez zjevných známek, že by se tu mělo cosi konat. V den závodu hodinu před startem se na startovní louce pohybuje pár nadšenců. Skoro si říkám, zda jsem neposlal 89€ startovného nějakému podvodníkovi.

Půl hodiny před startem začíná dramaticky růst fronta před záchodky. Jak to chtějí všichni stihnout?

Tak závodníci zjevně jsou v dostatečném počtu a chystáme se ke startu.

Vybíháme. Hřebíky na mých botách vesele klapají za komentářů okoloběžců. Rozumím slovu Spitze, zbytku naštěstí nerozumím a říkám si, že ty odhadem 2 km asfaltu vydržím. Po 5 km asfalt opravdu končí a následuje šotolina, ovšem uválcovaná do tvrdosti asfaltu. Šotolina končí rychleji a na horských pěšinkách už to jde. Celou dobu běžím/jdu v jednolitém proudu závodníků. Občas někdo předbíhá, ale první hodina závodu není od toho, abych se nechal vybláznit. Přichází první sedlo a za ním prudký seběh. Někdo přede mnou sbíhá z pěšinky na sněhovou plotnu. Následuji jej a předbíháme/předklouzáváme asi deset běžců. Od této chvíle se co chvíli objevují fleky sněhu, můj krok jištěný deseti hřeby na každé podrážce je v tuto chvíli pevný a jistý.

Gatterl. Následují asi 2 km relativně po rovině s během po skále, suti, s přeskakováním balvanů. Tvoříme vláček. Cítím se plný sil, tempo se mi zdá nízké. Víceméně nedá předbíhat, takže stále nevidím důvod panikařit.

Knorrhütte. Cedule 3.4km do cíle. Pěšina zabočuje do prudkého svahu a konečně přichází čas nastoupit. Spolu s příchodem vzpomínky na Hrádek z Velké kunratické bohužel odchází zbytky sil. Jsem rád, že dokážu stále jít a myšlenky na jakékoliv zrychlení rychle ustoupily. Co chvíli mne někdo předchází. Blahořečím zkrácení trati. Cesta už je častěji po sněhu, než po kamení, moje boty konečně přestávají být přítěží a stávají se drobnou výhodou. Už vidím cíl, ale vím, že jen ten poslední kilometr bude ještě čtvrthodinu trvat. A trvá. Vzduch řídne. Tělo mobilizuje zbytky sil. Závod završuji za 2:56:17, o deset minut za plánem a více než hodinu po vítězi.

Za cílem asi půl hodiny oddychuji a snažím se popadnout dech. Ač je poměrně teplo, tedy 7°C, oblékám s i několik vrstev jako na -7°C. Vyjíždím lanovkou na vrchol. Točí se mi hlava. Usedám na lavičku vedle lanovky a další půl jen sedím. Je mi zima. Když se trochu vzpamatuji, vycházím na místní betonové terasy prohlédnout si okolní mlhu. Máme tu občerstvení, dávám si pivo a je mi líp. Není tu moc co k vidění, tak po chvíli jdu do fronty na lanovku do údolí. Fronta se naštěstí vine několik pater budovou, takže člověk není předem deprimován její délkou. Postupně se mi v tom davu a vydýchaném vzduchu dělá opět špatně a sotva se držím na nohou. Nejsem jediný. K lanovce se dostávám po hodině a půl. Rozhodně se jedná o nejhorší část závodu.

Večer po závodě synek říká, že by si chtěl projít Gaterl-tour, zjednodušeně trasu závodu, jen se úvodních 5 km a 500 metrů převýšení nahradí autobusem a lanovkou. V pondělí naštěstí není na vrcholu hezky a plán odkládáme. V úterý je krásný slunečný den, webové kamery odhalují sluncem prozářené vrcholky hor a není se již na co vymlouvat. Vrchol Zugspitze zdoláváme za necelých 5 hodin. Synek (20) i otec (73) se tváří unaveně.

Fotku pořídila děvčata z vrcholu. Prý si byly jisté, že jsme to my.

Vím tedy, jak vypadá posledních 1300 metrů nezkracovaného závodu. Nedovedu si představit, jak se tam dá šplhat v rámci závodu. Přeci jen uzounká stezka cikcak podél natažených lan, občas návěje sněhu, které uvedené lano pohřbívají, takže člověk balancuje nad propastí na 30 cm širokém proužku sněhu a ledu.

Ve dnech, které zde nejsou popsány, jsme chodili po horách. Jak jinak. Byl přitom problém přesvedčit matku (73), že některé výstupy bychom do tmy nezvládli a že je nutné se vrátit. Alespoň vím, po kom mám odvahu a nedostatek soudnosti.

Co říci na závěr: Spitze na botách sice nebyly dobrou volbou, ale prokázaly, že jsou použitelné na všech površích a extrém jim sedí. Možná jsem v lehčích botách a bez batůžku mohl být o 5-10 minut rychlejší. Batůžek přesto za chybu nepovažuji. Hora si vyžaduje respekt a i připravené umí překvapit. A jestli bych do toho šel znovu? Myslím, že půjdu.