Mentální cvičení na kolečkových bruslích

Včera jsem ujel 18 km za 1:40! To nezní nic moc. Pokud řeknu, že to bylo v Praze na trase Holešovice – Zbraslav, tak to zní trošku zajímavěji. Když přiznám, že na kolečkových bruslích, na kterých moc jezdit neumím a brzdit už vůbec ne, začíná adrenalin.

Ráno bylo kouzelné: sluníčko, modrá obloha, co s načatým dnem? Potřeboval jsem si na Zbraslavi vyzvednout kolo, ale jak se tam dostat? Na kole nelze, to bych vytloukal klín klínem, MHD nemusím, pěšky je to daleko, ... a tu mě napadla spásná myšlenka: pojedu na bruslích. Koneckonců před týdnem jsem přerušil desetiletou pauzu v této činnosti a kromě odřeného kolena to bylo docela fajn.

Obouvám brusle půjčené od synka, vyjíždím na roh bloku a vidím první problém: další chodník je dlážděný. V tomto okamžiku mi dochází, že nápad možná nebyl až tak dobrý. Nejsem zvyklý se vracet, i když to je jen 70 metrů. Kombinuji jízdu po silnici s jízdou po obrubníku. První životu, druhé pouze zdraví nebezpečné.

A tím se dostávám k nadpisu tohoto blogu.
A) Vymýšlím, kudy vlastně projet přes centrum Prahy a co mě kde čeká na trase. Strategické plánování
B) Sleduji všechny objekty a subjekty které mohou zkřížit mou trasu na 30 metrů dopředu. U každého vyhodnocuji riziko kolize a její přípustnost. Operativní plánování
C) Sleduji všechny nerovnosti, abych se o něco nerozplácl. Korekce
D) Dávám pozor, abych nezakopl levou bruslí o pravou, či naopak, protože ani toto není v mém případě zanedbatelné riziko. Řízení
A protože jsem chlap, překračuji svou kapacitu souběžně řešitelných úkolů o tři.

Přežil jsem koleje Strossmayeráku, dlažbu a turisty na Kampě, příčné dřevěné trámky na železničním mostě, spousty jiného a dostal se za Vyšehradský tunel. Začíná normální bruslařská trasa a mohu opustit bod A) a polevit v bodu C). Ale zrada, objevuje se nový problém Z). Co chvíli mě předjíždí nějaká bruslařka a co si budeme povídat, pohled na jejich zadečky není k zahození. Tím se ovšem dále zvyšují mentální nároky cesty.

Na Zbraslav jsem snad zázrakem dorazil nezraněn. Chyběl už jen přejezd mostu Závodu míru. Vždycky byl rovný. Dnes jsem zjistil, že není. Stále jsem nabíral rychlost až na závratných cca 20 km/h. A co teď? Brzdit neumím. Myslím na kamarádku, která si před týdnem ulomila kus nohy, právě když se chytila zábradlí v podobné situaci. Tedy míjím sloupy, zábradlí, ploty raději nedotčeny. Neumět brzdit znamená neumět ani přibržďovat. Chodník je úzký. Chodce, který si troufl zkřížit mi cestu, zaháním křikem. Blahořečím kolečka průměru jen 78mm, tedy méně zrychlující. Samozřejmě nevím, jak konec toho chodníku vypadá, jediné co vidím je frekventovaná silnice napříč. Varianta vjet pod auto má vysokou mortalitu, příklad kamarádky následovat nechci a brzdit zadkem není můj styl (většinou :-). Odhaduji na 90% pravděpodobnost, že chodník pokračuje pravoúhle doleva a dalších 90%, že za rohem nestojí žádná mamina s kočárem. V té rychlosti jsem sečetl pravděpodobnost úspěchu na 180%, a to je dost, abych to zkusil. Projel jsem nejostřejší zatáčku svého života, na nejbližší lavičce sundal brusle, počkal, až se mi pod přílivem adrenalinu přestanou klepat nohy a, duševně zcela vyčerpán, pěšky došel do cíle cesty.

Cesta na kole zpět byla až na drobnou bouřku zcela fádní. Koneckonců umím na něm brzdit :-)