„V městech Pražských mnozí chudí po ulicích sem tam i na hnojích a na smetištích umírají“, zapsal si neznámý jezuita roku 1608. Na prahu novověku se přitom nejednalo o jev nikterak výjimečný.
Nemocný člověk na ulici polehávající býval výjevem tak obvyklým, že se na něhož „téměř žádný ani neohlédl.
Lidé žijící v tehdejších městech tehdy byli nečistotě a chudobě uvyklí a k necitlivější, protože je jednoduše obklopovaly na každém kroku.
Kanalizace neexistovala a tak veškeré nečistoty sváděly se rýhami uprostřed ulic obvykle směrem k řece, a tam kde řeky nebylo pak vyvážely se tyto odpady za město. Ještě před několika sty lety tak byla veškerá odpadní voda vylévána přímo před dům. A to buďto do rour ne nepodobných dnešním okapům, často však jen tak z oken, ačkoli proti takovému nepořádnému chování úřady s nepříliš velkým úspěchem opakovaně vystupovaly.
Zaznamenáno je množství případů, kdy náhodný kolemjdoucí přišel k úhoně zlitím všelijakými nečistotami a „vodami smradlavými“. Toto se přihodilo například císařským služebníkům roku 1606 na Starém městě Pražském, kdy vylil na ně kdosi „urinam“. Ti neváhali a v návalu jistě spravedlivého vzteku posbírali kameny vybili kdejaké okno onoho domu.
Ať tak či tak, skrze rouru či oknem, nakonec vše stejně skončilo na ulici. Před domy tak bylo obvyklé po celý rok vídat kupy hnoje a smetí, a to až do jara, kdy tyto byly „sněhem a vodou odnášeny“.
A hromady smetí narůstaly ledasčíms. Rumy ze staveb, ale i odpady produkovanými řemeslníky, řezníky, koželuhy a tak podobně. Nebylo ničím výjimečné, že i mršiny hospodářských a domácích zvířat, ve městě běžně chovaných, byly odklízeny právě na takové kupy a zde nechávány tak dlouho, dokud úřady městské nenakázaly odklidit je rasem či katem.
Obrázek takových ulic pak dokreslovaly slepice, husy, vepři a jiná zvířata i po venku se procházející. A o tom, že se nejednalo o pohled neobvyklý, svědčí i císařský rozkaz z roku 1601, jež potulku „dobytka sviňského“ v ulicích Prahy zakazuje pod pohrůžkou zabavení takových volně pobíhajících zvířat ve prospěch městského špitálu.
Osobní lékař Rudolfa II. Hippolytus Guarinoni ve svém spisu popisuje tehdy běžný obraz města, ve kterém fekálie„z každého domu plné hrnce tak hojně a štědře dolů leje, že by jediný z nich postačil celou ulici zasmraditi, natož když jich třicet, čtyřicet i šedesát v jediné ulici!“
Jak to tedy v ulicích vypadalo, si tedy jistě dovedete představit. Dokonce i sami dvořané z výšin pražského hradu stěžovali si na obtěžující „smrad v Malé straně, odkud morové nakažení vzejíti mohlo“. Nepomáhalo však proti takovým zvykům nic, ani opakované zákazy, ani exemplární pokuty.
Lidé toulaví a žebraví
Pod dnes již zbořenou malostranskou Píseckou branou, která se nacházela v prostoru vyústění dnešní Valdštejnské ulice, vyrostla do počátku sedmnáctého století tak ohromná kupa hnoje a smetí, že tuláci a jiní „lidé neužiteční“ si v ní zbudovali jakási doupata a v kolem se zdržovali.
Žebráků, tuláků a všelijakých pobudů bylo vždycky nejvíce ve městech a přibývalo jich v letech postižených neúrodou, morem či válkou. Těžko byste tehdy hledali kostel, před jehož vchodem na houni či slámě nepolehávali žebráci, zhusta postižení stářím či nemocí. Mezi takovými lidmi chudobnými přeskakovaly nemoci o to jednodušeji a tak polehávali po ulicích a tam také umírali.
Zaznamenán je případ v Archivu pražském z roku 1577, kdy jistý Martin Slezák svou nemocnou vetchou ženu vyvezl na pražskou haldu a tam ji nechal. „Bába sypěla, naříkala, až hrozno bylo. Šlo tudy množství lidu, ani se na ni neohlédl žádný, až žid šel tudy a řekl: Smiluj se někdo nad ní! Potom se nad ní slitovali a položili jí k Jezovitům ke zdi, dali k ní hrneček pro almužnu, a z té almužny nuzně chovala se do čtvrtého dne, až umřela,“ dočteme se v archivu. Ještě několik desetiletí však trvalo, než městští konšelé zřídili lezaret u sv. Jana, kam se měli umisťovat„chudí lidé, na větším díle přespolní po ulicích ležící.“
Tato nevděčná práce připadla lidem „šatu zvláštního, aby poznáni byli“, jež sloužili jako jacísi předchůdci zdravotnických a pohřebních služeb. Nu a tito hrobničtí měli nakázáno dohlížet po ulicích a vyhledávat nemocné, kteří se „po městě nebo mezi branami složili“, a bez meškání je dopravili do špitálu. Odměnu 8 kop míšeňských jim vypláceli úředníci špitálu sv. Pavla proto, aby „chudé lidi, kteří by zemřeli po březích hnojích, haldách a ulicích pochovávali a pohřbívali.“
Nejednalo se o přitom o nikterak prestižní úlohu a tito lidé byli považováni za nepočestné, s nimiž se měšťané jako se sobě nerovnými nestýkali, a od kterých „nechtěl nikdo ctný ani po smrti od nich dotýkán býti“.
Nicméně být umístěn do špitálu ještě neznamenalo bůhvíjakou výhru a zaopatření. Často taková místa poskytovala jen přístřeší a nic víc. Všechno ostatní si obyvatelé museli sami zaopatřit, anebo obvykleji vyžebrat. Mimo chudé měšťany je obývali hlavně lidé přespolní, „připadla-li na ně nemoc“. Ti však byli povinni za takový pobyt platit náhrady.
Trestání zahalečů a lidí toulavých
Zajímavě se však předkové vypořádávali s těmi, jimž byla žebrota živností, a často tyto zahaleče nutili k práci. Než byly v Praze zavedeny „cedule nádenické“, čili jakési pracovní oprávnění, v každý pracovní den chodil rychtář po městě, „zvedal lidi, kteří zaháleli a do šatlavy je dával“, kde museli přečkat noc. Což je přístup vcelku humánní, uvážíme-li, že ve stoletím šestnáctém však pražané navrhují přivandrovalce, žebráky, odsouzence a podobnou lotrovinu posílat na Dunaj tahat lodi proti Turkům. Obzvláštní pozornost přitom má být věnována tulákům, kteří „jakmile teplé a příhodné časy nastávají, přes celé léto po březích, vostrovích všelijaké hry v kartách, kostkách nebo jiných rozpustilostech ve dne provozují a v noci lidem škoditi hledí.“
Opět se nejednalo o neobvyklý přístup k věci. V Hamburku a vůbec v celém severním Německu bychom v té době našli nucené robotárny, kam byli takoví „lidé neužiteční“ odesíláni.
Po ulicích se potulovali i žebráci falešní, s předstíraným mrzáctvím či nemocí, což při odhalení bylo přísně trestáno. Za příklad může sloužit případ falešného němého, jež byl chycen roku 1594 v Rakovníku, den po sv. Trojici. Toho rychtář jménem Slach vzal na mučidla, kde „v palečnicích mluviti se naučil“.
Hůř na tom byli snad už jen potulní cikáni, kteří byli zhusta považováni za „špehýře a zrádce, kteří země křesťanské Turkům a jiným nepřátelům prozrazují.“ V bavorském Augsburgu na konci 16 století dokonce usnesl se říšský sněm na tom, že kdo prý „cikána zabije, žádným mordem vinen býti nemá.“
Tak daleko věci v zemích českým málokdy došly a takovým družinám se u nás dařilo lépe než jinde. Volně tak přecházeli z místa na místo a „poleževše u některého města, prosívali od ouřadu vysvědčení, že se tu pokojně chovali“.
A byla i místa, kde byli vítáni. Jak je doloženo, téměř osmdesát jich pohostil v klášteře sedlecký opat roku 1607, přičemž množství lidí z Kutné hory – nejvíce ženské pohlaví – o překot běžely dávat si od cikánek věštit.
