Památník Ticha na cestě, odkud není návratu

Socha Aleše Veselého v podobě k nebi vztyčených kolejí je vztyčena na místě, odkud byly za války vypravovány transporty s pražskými Židy do koncentračních táborů,  na bývalém pražském nádraží Bubny.  

Je symbolickou branou na cestu, odkud není návratu. Branou vztyčenou přímo na cestě, kterou procházely transporty před nástupem do deportačních vlaků. Je místem, které bylo pomyslnou hranicí mezi bytím a nebytím. A také místem, odkud po válce začaly odsuny pražských Němců. Brána nenávratna – tak ji pojmenoval sám autor.

Jedním ze způsobů, jak dezinterpretovat holocaust, je prezentovat jej jako něco, co se stalo Židům, jako událost v židovké historii. V takovém podání je holocaust čímsi jedinečným, konejšivě netypickým a sociologicky nedůležitým. ( Zygmunt Bauman )

V době vzniku Protektorátu Čechy a Morava žilo na tomto území přes 120 tisíc Židů. Počet českých obětí holocaustu není přesně znám, části se podařilo emigrovat, minimálně 80 tisíc z deportovaných však bylo zavražděno.

V září 1941 nastoupil v Praze nový říšský protektor Heydrich a vzápětí vydal výnos nařizující uzavření všech židovských synagog a modliteben s odůvodněním, že se staly shromaždištěm podvratných židovských elementů a ohniskem ilegální propagandy. Současně nařídil uvalit ochrannou vazbu na Čechy, kteří zvlášť demonstrativně projeví své přátelství k Židům, tj. nařídil je uvěznit v koncentračních táborech.

První pražský transport byl z nádraží Praha-Bubny vypraven 16. října 1941, kdy jím byla deportována první tisícovka pražských Židů do Lodžského ghetta. Přežilo 24 lidí.

Po prvním transportu odjely do listopadu další čtyři. Z celkového počtu 5000 lidí, kteří na podzim 1941 opustili Prahu, přežilo válku pouhých 272. Následovaly další židovské transporty z Prahy i Brna a jen ze samotné Prahy jich přes Bubenské nádraží v transportech odjelo na 50 tisíc. Začátkem roku 1943 byla již drtivá většina židovského obyvatelstva z Protektorátu deportována.

Odhalení sochy v březnu 2015 se stalo prvním krokem k proměně bývalého nádraží v památník holocaustu, ale také v expozici připomínající tragické a komplikované dějiny dvacátého století, v místo pro reflexi a diskuzi a v neposlední řadě i vzdělávací centrum.