Velké evropské události začasté počínají v Čechách, konkrétně v Praze, a zpravidla takzvanou defenestrací. Tak cituje jedna z postav cimrmanovské hry Blaník z mistrova spisu Die Fenster politik. A má recht.
Tak tenhle citát mi naservírovala paměť, když jsem stál na Malostranské mostecké věži, díval se na hradní panorama a chystal se na focení. Totiž prohlédnete-li si hrad pozorně, objevíte budovu s jasně červenou střechou, nacházející se vpravo dole od hlavní věže chrámu sv. Víta. Jde o Starý královský palác, z jehož oken v druhém patře byli svrženi královští místodržící.
Nicméně to nebyla první událost takového druhu.
Historicky první česká defenestrace se stala na počátku patnáctého století a je považovaná za počátek husitských válek. Ozbrojený dav, nabuzený kázáním Jana Želivského, údajně za asistence i samotného Jana Žižky, při ní vyházel konšely z oken novoměstské radnice. A kdo se nezabil při pádu, toho lidé utloukli na zemi. Stalo se tak kvůli neúspěšné žádosti o propuštění vězněných stoupenců přijímání podobojí, což se nám, moderním profesionálním bezbožníkům, může zdát jako zoufale malicherná záminka k zavraždění třinácti lidí.
Nicméně nicotná není, protože otázky náboženského vyznání byly jedním z hlavních témat té doby. A tyhle důvody stály i za defenestrací o mnoho známější, jež se udála o dvě stě let později.
Při této druhé ( vlastně třetí, ale nechte to být ) defenestraci roku 1618 nikdo nezemřel. Což je s podivem, protože dva místodržící spolu s jedním písařem byli svrženi z šestnáctimetrové výšky, z kanceláře ve Starém královském paláci na Pražském hradě.
Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic byli v prudké hádce obviněni příslušníky českých stavů z velezrady a odsouzeni v improvizovaném soudním líčení k trestu smrti vyhozením z okna. Ke všeobecnému překvapení však přežili a tak po nich bylo frustrovanými šlechtici navrch vypáleno z pušek několik kulí, ovšem také bez účinku.
K tomu poznamenává Cimrman: „vyvázli bez vážnějšího zranění, čímž celé defenestraci ubrali na efektu a diváky vysloveně zklamali.“
Třetí defenestrovaný, písař Filip Fabricius, se k celému výjevu připletl náhodou a stal se tak náhodným obětním beránkem. Je nutno ale poznamenat, že ze všech tří dopadl nejlépe a po pádu byl schopen odejít celkem v pohodě po svých. Vzpomíná se však, že dopadl „velmi rozmrzen“ ( což se dá pochopit ). Po svém útěku z Prahy do Vídně obdržel velevtipný šlechtický titul „von Hohenfall“, neboli pán "z Vysokého Pádu".
Zajímavý životní oblouk se však klene nad Bořitou z Martinic. Dá se říct, že tento pán jaksi mimochodem otevírá i uzavírá třicetiletou válku. Stal se prvním, koho ( jak po letech vzpomínal Vilém Slavata ) „ po hlavě z okna ven do hlubiny zámeckého příkopu vyhodili“, čímž bylo de fakto odstartováno povstání českých stavů, vrcholící o dva roky později fiaskem českých vojsk v bitvě na Bílé hoře. Tato se tak zlatým písmem zapsala jako jedna z nejslavnějších českých proher.
Zatím ale byl Bořita „.. z pušky postřelen a pádem tím potlučen, divotvorně byl při živobytí zachován a uprchl do Mnichova a do Pasova nikoliv bez nebezpečí. Statky jeho od stavů zabrány a on sám za nepřítele vlasti vyhlášen.“
Osud mu však měl tyto útrapy bohatě vynahradit. Po porážce stavovského povstání se Bořita vrátil do Čech a rychle stoupal po kariérním žebříčku. Byl karlštejnským purkrabím, dvorským maršálkem, nejvyšším sudím, nejvyšším komorníkem, nejvyšším hofmistrem a nejvyšším purkrabím. Podruhé se oženil. Pak potřetí. A ještě jednou.
Úctyhodný postup završil povýšením do stavu říšských hrabat.
Mezitím uplynulo třicet válečných let.
A při jedné z posledních bitev té dlouhé války, v níž na sklonku roku 1649 Prahu dobývala švédská vojska, byl tento muž poraněn a zajat. Stal se tak tím, kdo symbolicky třicetiletou válku zahájil i ukončil, když jí přežil o pouhý jeden rok.
