Bezbranné a bezprávné poslušné mase se nejlépe vládne. Pod záminkou našeho dobra se Eurolůzou necháváme zbavovat, krůček po krůčku, v čím dál větší míře práv a svobod. Co si nedovolil Hitler ani Stalin, dokážou europoslanci nebo
euroúředníci snadno.
Pod záminkou naší větší bezpečnosti chystají další omezení držení (vlastnictví) zbraní.
Lupiči, vrazi a teroristé si zbraně a výbušniny dokážou opatřit a vyrobit snadno a levně.
Jestliže EU prokazatelně selhává v ochraně svých obyvatel, logické by bylo, umožnit nebo usnadnit svobodným a zodpovědným občanům sebeobranu. V Bruselu jsou opačného mínění. Když jste napadeni, máte:
a) předstírat, že jste mrtví (a nechat se dorazit výstřelem do hlavy, podotýkám)
b) utíkat a nebránit slabé, nemohoucí, ženy a děti.
V rámci nevyzpytatelné moudrosti EU se tedy máme bez odporu nechat vraždit, terorizovat, olupovat, znásilňovat ap. Krátce porovnejme, jak tomu bylo za starého Rakousko-Uherska, v onom hrozném žaláři národů. Stěžejním předpisem, regulujícím ve druhé polovině 19. století držbu a nošení zbraní, byl císařský patent č. 223 ř. z. z 24. října 1852. Tento právní předpis byl právní normou, dělenou do pěti částek, které byly dále členěny do 49 paragrafů. Vycházel z koncepce, že občan má právo zbraň držet (vlastnit), kromě zbraní zakázaných.
Zakázané zbraně byly definovány v § 2: „Za zbraň zapovězenou se prohlašují: Dýky,stylety a nože na způsob styletu dutě broušené, kordy o trojím ostří, trombony, terceroly pod sedm vídeňských palců zvící, pojímajíc v míru tuto i pažbu a hlaveň, větrovky všelikého druhu, granáty ruční a skleněné, petardy a rakety zapalovací, konečně všeliká zbraň ukrytá jakéhokoliv druhu, příhodna k zákeřným útokům, např. pušky v holi, hole s kordem apod. Ke zbrani zapovězené počteny buďtež nástroje všeliké, jichž původní a přirozená forma zúmyslně jest změněna, aby se jimi tíže poraniti mohlo, jakož vůbec všeliký nástroj ukrytý, k útokům zákeřným příhodný, který podle povahy své ustanoven není ani k provozování umění nějakého nebo nějaké živnosti, ani k domácí potřebě.“
Ministerské nařízení č. 159 ř. z. z 20. srpna 1857 za zakázané zbraně označilo i děla, která nesměla být vlastněna civilními osobami. Ministerské nařízení z 4. února 1898 stanovilo, že revolvery a pistole kratší 18 cm ( výše zmíněných sedm vídeňských palců ) nemají být zařazovány automaticky mezi zakázané zbraně. Takto vypadá rozumná právní úprava v důsledku technického pokroku ( nově vyráběné pistole a revolvery nedosahovaly takové délky jako perkusní jednoranné pistole).
Každý občan tedy měl nezadatelné právo vlastnit v přiměřeném množství palné zbraně a munici, ať již pro obranu, sport nebo výkon povolání.
Dnes nás EU chce pokud možno přeměnit v bezbranné oběti zločinců a teroristů.
Braňme se !
