Po dlouhé době jsem pro cestování mezi Prahou a Brnem využil železnice. A skoro jsem zapomněl, jaká může být cestování vlakem legrace! Hlavně v případech, kdy sedíte v plném kupé a kde je každý cm3 vzduchu téměř raritou, jeden ze spolucestujících tomu nasadí korunu s játrovou paštikou.
Všechno začalo na hlavním pražském nádraží, kde jsme s kolegyní čekali na příjezd opožděného rychlíku do Brna. Začala bouřka s hustým deštěm a my měli radost, že nemokneme někde na cestě. OMYL vážení! Zdálo by se, že přece na nástupišti krytém střechou pršet nemůže – může a hodně! Nevadí, my máme deštník.
Vlak dorazil, vyhráli jsme závod o volná místa a objevili kupé, kde zrovna dvě sedačky vedle sebe nebyly rezervované, takže s radostí jsme usedli a těšili se domů. Postupně se vlak zaplnil (kupé, chodby… - kam to všichni jedou?) a naproti mě se usadila starší sympatická paní. Podle celkového vzezření mi připomínala jednu starou paní knihovnici, kterou jsem znal jako dítě. Než jsem se stačil uvolnit a pohodlně zavrtat do sedačky, s mírným zděšením jsem zjistil, že paní Knihovnice neváhala a vytáhla z kabelky jakousi pletýnku, příborový nůž a játrovou paštiku. Už v této chvíli byl vzduch poměrně vydýchaný a to jsme ještě ani nevyjeli z Prahy.
Následovala poměrně trapná chvíle ticha, kdy jsme si s ostatními cestujícími vyměnili pobavené pohledy a v duchu všichni paní popřáli dobrou chuť. Knihovnice pevnou rukou rozetřela silnou vrstvu paštiky na pletýnku a s chutí se zakousla – tak silně, že několik drobků přistálo i na mém klíně. A jak tak spokojeně přežvykovala, s každým dalším soustem exponenciálně rostlo množství drobků všude kolem (na spolucestujících, na ní samotné, na zemi) a vzduch už pravděpodobně neobsahoval pouze 1 % ostatních plynů, ale velmi výrazně převážila „vůně“ paštiky (mě osobně to dost smrdí, takže proto ty uvozovky).
V duchu jsem své znechucení neustále mírnil představami o tom, že je určitě strašně těžce nemocná a musí jíst pravidelně (ale paštika podle mě není přece nenahraditelná něčím méně neutrálním) a nebo že prostě v Praze neměla jinou příležitost se najíst a určitě pokračuje až do Bratislavy, tak má hlad… (to, že vystoupila už v Kolíně, nebudu dále rozvádět!).
S posledním soustem jsem se zaradoval a s úlevou zjistil, že hody skončily a Knihovnice si vytáhla knihu „Jídlo a pití ve starověku“. Dobře, zajímavé téma… S úsměvem jsem se obrátil na kolegyni, která se mě s plnou pusou zeptala „Chceš kousnout?“ a nabídla mi sousto ze své bagety s mozzarelou. Tak příště si taky nabalím sváču – rovnou karboše s kyselou okurkou!
