Každý se někdy spálil. Slunce. Oheň. Žehlička. Vaření. Já se spálil jak na slunci, při žehlení, u ohně a naposledy i díky vaření. Ne, já se nespálil. Já jsem si TO spálil. TO, co obvykle žádný muž nechce vystavovat bolesti. Au.
Přesně TO. Čtenářky právě nevěřícně kroutí hlavou a čtenáři nervózně poposedají. No, jen se smějte, milé dámy. Pánové - vám děkuji za pochopení. Berte můj příběh jako odstrašující případ toho, co se může stát při vaření kolínek!
Měl to být normální večer uprostřed hektického pracovního týdne. Potřeboval jsem pracovat, byl jsem ve stresu. Chtěl jsem si dát jen večeři, ale už při její přípravě jsem měl na jídelním stole kromě příboru i notebook a haldu papírů. Byl jsem zrovna pár minut doma sám, když mi časovač na troubě oznámil, že nastal čas odstavit těstoviny a vylít vařící vodu do dřezu. To běžně nepatří mezi extrémně složité úkony. Vzal jsem utěrku, kterou jsem chtěl použít místo chňapky (ta totiž byla hrozně daleko, asi metr po mé levé ruce – nepřekonatelná vzdálenost, když spěcháte). Chytl jsem hrnec oběma rukama, na pravé ruce jsem si popálil prst, pustil hrnec pravou rukou, utěrka v levé ruce mi začala prokluzovat, až mi hrnec vypadl a já si jedním elegantním pohybem vylil veškerou vodu do klína.
Následující události nabraly rychlý spád. Dva litry vařící vody mi dokonale promáčely tepláky v oblasti genitálií. Hrnec dopadl na zem a já začal děsně řvát. V nastalém zmatku, kdy na mě naše fenka štěkala jako pominutá (asi se mi jako jediná žena obývající naši domácnost snažila říct, jaký jsem to nešikovný debil) jsem se ze sebe snažil co nejrychleji sundat tepláky (ono to totiž pálilo) a pohled na můj… ehm… na něj, byl opravdu děsivý (netvrdím, že jsem vhodný adept na herce filmů pro dospělé, ale přece jen… známe se nějakých 26 let, už jsme toho dost prožili a nerad vidím, když trpí). Skočil jsem do vany, jednou rukou pustil studenou vodu a začal jsem postižená místa ochlazovat… Druhou rukou jsem svíral telefon a snažil se dovolat partnerovi, který se před malou chvíli vydal za zábavou se svými přáteli. Nevím, jestli mi šlo rozumět, ale snažil jsem se ho přesvědčit, ať se okamžitě vrátí domů, že se stalo hrozné neštěstí. Myslím, že si dle mého popisu situace nedokázal moc představit, co se stalo, ale z tónu mého hlasu zjevně pochopil, že to asi bolí. Poradil mi zavolat si záchranku. To mě do té doby nenapadlo.
No, ale jak to mám formulovat, abych nebyl úplně za idiota? Byl jsem za něj tak jako tak, naštěstí paní dispečerka byla profesionální a důkladně se vyptávala na to, jak postižené místo – můj penis – vypadá. Ze slovního popisu jí došlo, že nejsem zřejmě narušený jedinec, který s pravítkem v ruce míní dělat dojem na pracovníky linky záchranné služby, ale že jsem si skutečně způsobil vážné zranění v oblasti, kterou bůh určil k jemnému zacházení. Poradila mi, abych se nesnažil popálená místa hlavně chladit studenou vodou. Tak jsem zastavil vodu a vylezl z vany. Že prý pro mě jedou.
Než budu vyprávět dál, musím Vám o sobě něco prozradit. Odjakživa jsem nesmírně stydlivý a v podstatě se za svoji nahotu stydím. Nerad se ukazuji před cizími lidmi. Návštěva wellness centra, jehož součástí je i bezplavková zóna, pro mě představuje VŠE, jen ne uvolňující zážitek. Takže jsem se samozřejmě hrozně „těšil", až dorazí záchranný vůz a já se budu muset pochlubit, jak dopadlo moje vaření večeře.
Záchranný vůz dorazil, zavřely se dveře a já musel opět sundat tepláky (nechtěl jsem scházet pět pater jen tak, takže jsem na sebe dostal zase tepláky – samozřejmě jiné, ne ty, ve kterých jsem zažil svůj kuchařský triumf).
„Tak nám to ukažte“, dostal jsem jasný pokyn.
„No… Jak se Vám to stalo? To ale musí bolet…“, něco v tom smyslu povídala ošetřující záchanářka.
„Dáme Vám tetanovku, ano?“, oznámil asistující záchranář. „Na tom malým toho moc není. Celkem to jsou tak 2 – 3 %“, dodal.
„Ty umíš teda pánovi dodat sebevědomí“, odpověděla paní.
„Vy nevíte, že nezáleží na velikosti v tomto stavu?“, chtělo se mi namítnout. Nicméně při pohledu na to zubožené těleso mi už tak nějak přestalo záležet na velikosti. Určitě mi ho uříznou. Vůz se rozjel a já se najednou uvolnil. Humor, který do celé situace vnesla poznámka o mojí velikosti, měl zázračný účinek. Přestal jsem to celé brát vážně.
Přivezli mě na kliniku popálenin a rekonstrukční chirurgie fakultní nemocnice v Brně. Ocitl jsem se na ošetřovně a tady teprve začala ta pravá reality show. Během chvíle se u mě objevilo asi 5 – 6 nových lidí a prohlíželo si toho „šikulu“. Tak strašně jsem se styděl – vždyť ošetřující sestře muselo být méně než mě! Už jsem si představoval, jak během pár minut hodí na Instagram obrázek opatřený hashtagy #DebilNeumiVylitVodu #NejvetsiMuz #SefkucharRoku... Upřímně doufám, že to neudělala, ale pátrat po tom nebudu.
Jestli samotné opaření bolelo, tak při zavádění cévky jsem nenáviděl všechny, kteří se o to pokoušeli – nejprve sestru, pak druhou sestru, třetí sestru, paní doktorku, pana primáře a opět paní doktorku. Po té, co jsem nevěděl, jestli mě právě teď víc bolí samotný úraz, nebo to právě překonaly neúspěšné pokusy o cévkování, jsem si uvědomil, že tady končí veškerá legrace. Dámy a pánové, oni si mě tu zjevně nechají.
Já slibuji, že se vyčůrám, jen už prosím nezkoušejte zavádět ten ďáblův vynález.
Pokračování příště
