Zahlédl jsem v TV, že existuje jakýsi mecenášský fond ND. Lidé, kteří mají toto divadlo rádi, přispívají do fondu svými skromnými prostředky.
ND bylo postaveno v obrozenecké době z bytostné potřeby a touhy českých a moravských vlastenců po vlastním, vpravdě národním divadle. Ne, že císař pán otevřel truhlu se zlaťáky a řekl: berte, stavte. Právě naopak. Císař nedal nic. Peníze si vlastenci vybírali mezi sebou. I v té poslední vesnici babička sundala z krku zlatý řetízek s křížkem a dala ho na sbírku pro ND.
Právě tím vznikem je v budově Národního divadla na věky uložen vztah národa k vlastní existenci a sepětí lidí s tímto svatostánkem kultury. Proto i dnes mnozí lidé cítí potřebu navázat na ty nejlepší vlastenecké tradice a přispívají do fondu ND.
Lidé ano, politici ne. Politici řeknou: Doba je zlá, musíme šetřit. A kupodivu nešetří tam, kde tečou miliardy do kanálu nebo soukromých kapes, ale šetří na Národním divadle. Pod záminkou jakési transformace počali stávající a funkční rušit, počali slučovat a propouštět, počali Národní divadlo škubat jak slepici na polévku. Je dokonce obava z jakési privatizace, po které se národní klenot ocitne v soukromých rukách.
Na této neblahé situaci se podepsala řada diletantů a jejich diletantských rozhodnutí. Stávajícím vrchním diletantem je ministryně kultury, před 3 lety družinářka. Její zákroky s hrůzou sledují všichni, kterým je osud divadla drahý. Herci a pracovníci divadla byli několikrát ve stávce. Jsou připraveni divadlo bránit vlastními těly.
Jmenování Jana Buriana ředitelem ND kulturní obec uvítala. Bohužel jeho první TV vystoupení neznělo přesvědčivě, neboť nebylo o penězích. Divák slyšel, že s finanční situací se bude nový ředitel teprve seznamovat. Rovněž druhé vystoupení, kde řekl, že když budou potřeba 3 orchestry tak budou 3 a když postačí jeden, tak bude jeden, příliš povzbudivě nezní.
Další znejistění budoucnosti ND přináší debata o právním postavení instituce. Údajně proto, aby se divadlo osamostatnilo od státu, hrozí akciovka, v lepším případě veřejně prospěšná společnost. Tady vidím oprávněné obavy všech, že tento krok povede k převedení ND do soukromých rukou. Postupně, plíživě, ale jistě.
Na místě Jana Buriana bych udělal 3 věci:
1.Se statutem ND nic, nechť je státní jako Národní galerie a pod.
2.Vrátil bych stav před reorganizaci, účetně by to byly 3 dcery, pro Hanákovou by to jedna účetní vykázala za celé ND.
3.Pokud by stát nedal víc peněz, vyhlásil bych stav ohrožení.
Tady se oklikou vracím na začátek s tím, že když se podařilo národ zblbnout až do prvních tříd ZŠ kvůli Schwarzenbergovi, třeba by se to podařilo i kvůli Národnímu divadlu. A věřím, že nový pan prezident by přispěl zásadním způsobem
