Po hranicích Československa

Dnes nás čeká výstup na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny. Jsme na jejím úpatí v táboře uprostřed sedla mezi Hoverlou a Petrosem. Je chladno a zatím to vypadá na pěkný den.

Procházíme lesem, po cestě kde je obtížné jít u pěšky a jsou zde všude patrné stopy po gazicích a motorkách. Je to zde trochu jiné nastavení přístupu k přírodě.

Jak stoupáme výš a výš potkáváme skupiny turistů, kteří vylézají ze svých stanů a vaří si na ohni vodu na kafe. Je jich tu moc. Přijdu si, jak u Mácháči. Nicméně čas nám hraje do karet. My jsme již na nohou a bystří, zatímco oni teprve váhavě lezou ze stanů.

Drápeme se do kopce již po kamenitých cestách, do sedla odkud je vidět, jak na sever směrem ke Lvovu, tak i pod nás, kde by se měla nacházet vesnička Luhy. Tam je náš dnešní cíl. Ač se to nezdá tak je to další 20km trasa.

Na vrchol nejvyšší hory Ukrajiny to není daleko, za hodinku jsme nahoře. Je tu relativně rušno. Spousta vlajek Ukrajiny a spousta turistů, kteří přišli bůh ví odkud. Spousta válečných veteránů z nejnovější války na východě při dobytí vrcholu volá „Sláva Ukrajiny“ a zbytek mu odpovídá „geroj sláva“. Hm, zajímavý.

Co je pro mě je zajímavější mnohem více jsou československé hraniční kameny. Jsou tu jeden, jak druhý. Němí svědci dějin, co tu kolem šly. Ze severu kamenů je vytesané P jako Polsko a z jihu CS – Československo.

Hoverla je jako velký Říp, takový obrácený pekáč. Jdeme ho teď dolů, podél těch kamenů a u každého se zastavuji a koukám na jejich značky. V člověku to vyvolá otázky, ty kluci na vojně, co sem ty kameny dávali, co při tom prožívali ( jaká práce to musela být!) a co, když se ten stát pak bortil…

My se dostali mezitím na úpatí, čas máme výborný a tak si dopřáváme luxusu v podobě horkého čaje.  Říkáme si, že sejdeme už jen dolu. Jenže to není zas taková legrace, jak se může zdát.

Odbočujeme z hlavní cesty, na zkratku, která v mapě sice zanešená je, ale vidět v terénu není. To také způsobilo, že jsme zabloudili a skončili v houští kleče, které musíme velmi náročně procházet.  SZpět nemůžeme, protože cesta není vidět už ani tam. 

Když se trmácíme skrze houští směrem, kde je asi cesta nevyhnu se úvahám, jestli nevlezeme nějakému méďovi do brlohu...Naštěstí se mé myšlenky ukázaly jako liché, ale ztratili jsme tímto blouděním 45 minut. Cestu jsme našli, ale je t v pravdě vedlejší cesta, plahočit se tu s velkýma krosnama není žádná legrace, protože každou chvilku vám kleč zachytí krosnu a vás to hodí zpět, jak na gumičce.

S velkou námahou se nám podařilo tuto nepříjemnou část nechat beze ztráty za námi. Teď už jen klesáme a jde to z ostra, naše bolavá kolena nám toto jen tak nezapomenou. Dostáváme se konečně z lesní pěšiny na cestu, což značí, že jsme na správné cestě.

Opět si to zkracujeme a místo serpentin jdeme kolmo dolů, to je teprve legrace, ale ušetříme tím nějaký ten metřík. Co je během cesty zajímavé, jsou stromy. Jsou tu v nižších polohách hlavně duby a buky – ona Bukovina. Proč o tom mluvím jest fakt, že velikost zdejších listnáču opravdu brala dech. Netroufám si odhadovat výšku kvalifikovaně, ale nekvalifikovaně kolem 40 metrů? To jsou pořádné stromy už.

Dostáváme se až k potůčku, kde si osvěžujeme nožky a hlavy. Snad brzo potkáme nějaké dřevorubce a svezeme se na jejich korbě. Odteď je to naše zbožné přání!

Naše přání zůstalo dlouho a dlouho nevyslyšeno, až tři kilometry před cílem nás svezli dobří lidé, co jedou z borůvek. Jedeme si jako páni na korbě a dokonce je zde i nějaký místní, co pracoval v Čechách, tak se s ním krásně domlouváme, co potřebujeme. Odvoz do Rachova! Není problém. Já tam, ale nejedu, zavolám kamarádovi, on vás odveze. Jupí!

Vyhodil nás u místní samošky, kde točí pivo. 5x točeno za 11 korun a jsme spokojení. Dneska si v Rachově dáme teplou večeři a budeme se mít, jako páni.

8 den

Kamarád skutečně za chvilku dorazil, my se usadili v transitu, předělaném na cestování a už se vezeme. Je to zajímavé pozorovat domečky v nejposlednější vesnici v údolí. Kromě domů jsme tu našli velkou kolonu brňáků, kteří zde slaví svatbu. Svatba nás lehce zdržela, zato jsme se stačili se svatebčany dát do řeči kdo se žení atd., a že přejeme mnoho štěstí.

Pán nás vyhodil v Rachově, odkud nám jede po půlnoci vlak – zvaný prasečák, do Lvova, do té doby musíme už jen pít a hodovat!

Další díl z našeho putování po Ukrajině již příští týden!