Co Čech to muzikant. Pardon, trenér.

Ano, říká se, že co Čech, to muzikant. Avšak jako folklorista už tomuto přísloví dávno nevěřím, protože spousta lidí neumí na žádný hudební nástroj a pomalu si ani nezabrouká žádnou lidovou písničku. Ale vědí, kde to najít.

Čemu však věřím stále více je, že co Čech, to trenér. Stačí jít na jakýkoliv fotbalový či hokejový zápas. A to od nejnižší do nejvyšší úrovně. Většina diváků je trenéry, vědí, jak by to udělali lépe, co je potřeba změnit a všechny věci okolo.

A to platí i pro reprezentace. Nedávno nám začalo fotbalové Euro. Bohužel, naše reprezentace včera ukončila své působení po prohře s Tureckem. Ano, oslnivé výkony žádné nepředvedli. Každý čekal, že po dobře odehrané kvalifikaci se naše pěkná hra předvede i na Euru. Ale bohužel.

Je to vina trenéra? Hráčů?

Možná bych se nejdříve zamyslel nad tím, jaké týmy jsme měli v naší skupině. Španělsko, obhájce titulu. Chorvatsko, černý kůň turnaje. Oba týmy s hvězdnými hráči. A poté Turecko. Tam byla šance.

Jistě každý z nás už někdy něco dělal pod tlakem. Že něco musíme, jinak je to v … (však víte kde). Jak se vám / Vám pracovalo? Mně moc dobře ne. A když víte, že na vás / Vás ještě někdo kouká? Ještě horší stav. A ti naši kluci s Tureckem prostě museli. A bohužel se to nepovedlo. Je to jako ve velkoklubech. Tam nic jiného než výhra neexistuje. A proto tam mohou hrát jen ti nejlepší. A to nejen herně, ale i psychicky.

A o to víc mě mrzí, jak nyní spousta lidí naší reprezentaci kritizuje. Jak je každý trenérem. Patrioti jsme jen tehdy, pokud se vyhrává. Jak smutné.

Přestaňme řešit tedy, zdali měl či neměl být Tomáš Rosický, jak jsme hráli, jestli na Euro patříme. Pojďme Pavla Vrbu podpořit a kluky taky. Poučí se z chyb a na příští turnaj se lépe připraví. Naší reprezentaci totiž nezdobí hvězdní hráči. Nás by měla zdobit touha a velké národní srdce. To, co měli i naši dědové. Ať už ve sportu či ve válce.

Stále věřím, že toho ještě můžeme dosáhnout. Věříte také? A může každý z nás něco malého udělat, aby tomu tak bylo?