Alespoň tak to vypadá po uzavření tureckého,, dealu'', tedy smlouvy EU s Tureckem. Oslavné bití se v prsa a úsměvy v záři reflektorů, podávání si rukou před vrčícími kamerami a povinné zubení se na tureckého spojence.
Když se však kamery vypnou a světla pohasnou, raut je vyjeden, jsou si ještě evropští politici jistí, že vyřešili uprchlickou krizi? Obávám se, že ne. Za zavřenými dveřmi partajních kabinetů, v rozlehlých prostorách evropských institucí, se nese odér nutnosti, nutnosti něco udělat, rychlosti nalezení řešení, protože uprchlická vlna se jako tsunami přelila Evropou a zanechala za sebou nejen prošlapané stezky mezi poli, hromady odpadků, ale i rozdělenou EU a národy. Ukázala, spolu se smlouvou s Tureckem, jak slabá je EU ve své soudržnosti, jak nadutý Západ stále smýšlí o Východu, jako o Evropanech ,,druhé kategorie'', kteří nejsou sto řídit osud EU, natož svůj. A tak je jim vyhrožováno krácením dotací, jsou nazývány nesolidárními xenofoby, dokonce rasisty. Není hledán celoevropský konsensus, ale jakysi konstrukt, který v danou chvíli oddálí ještě větší ztráty volebních hlasů ,,velkých'' evropských, rozumějme především německých, stran.Protože ,,vítací kultura'' stála Merkelové CDU, stejně tak její souputníky v Německu, ale i její věrné v EU, mnoho voličských hlasů a povznesla napříč Evropou do sedla strany, které tyto zakonzervované struktury a systémy kritizovaly, a s kterými se ve volebních výsledcích nepočítalo. Proto v okamžiku, kdy se Merkelová a ,,její'' Německo ocitlo v boji za migranty samo, kdy ji začali opouštět věrní a ideově spříznění nejen v EU, ale i v Německu, dokonce i v její vlastní straně, sáhla po stéblu v podobě smlouvy s Tureckem. Napomohly k tomu nejen události v Kolíně a skutečnosti, které z toho vyplynuly, ale i neúspěšné zemské volby z minulého týdne. Přesto to opět vyvolalo řadu protichůdných názorů a ještě více ,,posílilo'' rozkol ve vládnoucí koalici v Německu.
To, že se v boji s masivní migrací stalo hlavním partnerem Turecko, je něco jako špatný vtip, kterému se ale musíme smát. Není sporu o tom, že Turecko je klíčové v regionu, odkud do EU proudí davy migrantů. A fakt je i ten, že Turecko na svém území,, hostí'' daleko více běženců, než celá EU dohromady. Ale fakt je i ten, že Turecko, cítící šanci stát se zase velmocí, která ovlivňuje světa běh, uprchlické krize nestoudně využívá k vydírání EU a díky Angele Merkelové a politice EU drží všechny trumfy v ruce. Fakt je i ten, že podíl Turecka na proudění migrantů do EU je, přinejmenším, diskutabilním, stejně tak jeho role v boji s Islámským státem. Z obou krizí beskrupolózně těží, přičemž nelze jednoznačně odpovědět na otázku, na čí straně vlastně je. V neposlední řadě ani otázka lidských práv Turecko příliš netrápí. Přesně ta práva, kvůli kterým vede Angela Merkelová a současná politická elita EU, svůj boj proti všem xenofobům celého světa. A to o Kurdech raději nemluvme.
Přesycení humanitárním soustem, které si na sebe vzali multikulturní inženýři EU a které otřáslo celou Evropou, je donutilo jednat. Ale opět ve vleku svého myšlení a víře ve všeobjímající dobro, stejně tak víře ve vlastní neomylnost a boží poslání, jednají z vlastní vůle a za celou Evropu, s přesvědčením, že jedině jejich řešení je to správné. Výsledkem je smlouva s ďáblem, pardon s Tureckem. Vždyť jaký je zájem Turecka na řešení uprchlické krize je nasnadě, minimální. Neboť jen současný stav přináší Turecku výhody, o nichž se nesnilo ani Atatürkovi.
Takže tleskání a oslavné hýkání je přinejmenším předčasné. Čísla migrantů přicházejících do Řecka zatím neklesají a co přinese bezvízový styk s Tureckem EU, si můžeme představit. Možná další tisíce migrantů, hledajicí z nejrůznějších důvodů útočiště v EU. Ale narozdíl od těch v utečeneckých táborech, budou mít turecký pas s možností volného pohybu po EU.
