Úsměvy bezzubých mužů

Začal se viklat. Kdo? No zub přece. To jeho viklání mi hrůzu nahání. Co bude se mnou, co bude s ním?Zmizí navěky? Po těch desítkách společných let? Nikdy s ním nebylo trápení a teď tohle! A jak s tím mám žít já? 

Paradentóza je mrcha. Vůbec celkově zuby jsou mrchy. Bez nich se pořádně nenajíte. Bez nich vypadáte starší a jaksi odstrkovanější. Rádi zlobí, bolí, žloutnou a i jinak vyžadují každodenní péči. No řekněte, kolik času věnujete denně zubům. A kolik třeba nehtům? Uším, prstům, brzlíku či slezině? 

Ano, nechal jsem to dojít tak daleko. Viklá se mi zub. Ne mléčný, ten druhý, ten údajně věčný. Nebude to dlouho trvat a bude venku. A vypadá to, že nebude sám. Za nějaký čas ho budou následovat další.

Chyba! Měl jsi chodit k zubaři! Jo to jistě. Měl, teď už to vím. Pozdě bycha honit. Než jsem se odhodlal, stala se z této lékařské disciplíny nadstandardní péče o vzhled. Něco jako plastická chirurgie, která vás má udělat hezčím navzdory přírodě.

Zlí jazykové tvrdí, že stačí jen pozdrav v zubařově ordinaci a platíte jako mourovatý. Kde kdo si k tomu ještě přidá historky o neskutečné bolesti, která doprovází jakýkoli zákrok na vašem chrupu. Že se metody od dob středověkých kovářů trhajících zuby kleštěmi mnoho nezměnily. Stále se jimi trhá a stále to bolí. Takže se nedivte, že k zubaři nejdu. Srab jsem byl a srabem asi už zůstanu. 

Napadá mě však jiná věc. Ten, kdo nešťastnou náhodou přijde třeba o nohu, je považován za invalidu. Dostane od státu peníze, všelijak se mu vychází vstříc. Lidé ho povětšinou litují a vítají každý jeho pokus o začlenění se zpět do plnohodnotného života. Vždyť třeba paraolympiáda, která nedávno běžela v televizi, nám ukazuje s jakou podporou se oni postižení nešťastníci setkávají. A je to tak dobře.

Nám bezzubým (a co hůře, nám bez několika zubů) se takové podpory nedostane. Spíše opovržení, odsudku a ponížení. Nejsme bráni jako invalidé, přestože třeba nemůžeme jíst všechno, co by nám chutnalo. Nemůžeme se smát na "plnou hubu", aby se někomu neudělalo z našeho handicapu šoufl. A stejně tak jako ti bez nohy nemůžeme dělat všechno, co bychom chtěli. Zkuste s chrupem jako s hráběmi dělat třeba tiskového mluvčího nějaké instituce. Nebo třeba recitátora, herce! Neřku-li politika. Nakonec ani manažer výrobní společnosti bez zubu (ů) není to pravé ořechové.  A to už vůbec nemluvím o úspěchu u žen. Schválně zkuste pozvat dívku svých snů na rande bez čtyřky a trojky vpravo dole.

Přesto není náš handicap brán jako postižení. A ještě je nám předhazováno, že si za to můžeme sami! Dobře nám tak! A co třeba takový vozíčkář, který způsobil dopravní nehodu a přivodil se své zranění sám? Tomu se dostane podpory a uznání? A proč ne mě, bezzubému? Jenom proto, že jsem se bál jít k zubaři? A není chorobný strach ze zubaře vlastně také takové postižení?

Nechám ho doviklat. A pak se asi nebudu smát. Ono stejně poslední dobou není čemu.