Jen jsme vypadli z pražského Strahova, jdeme od porážky k porážce. Sice se nekonají soupeři zvučných jmen, ale přesto to nějak nedáváme. Ovšem trenéři to vidí růžově. Ale co si budeme povídat, rozhodující bude liga. Takže o co go.
Tak jako špičky českého fotbalu, i my se soustřeďujeme v Marbelle a užíváme si sluníčka do aleluja. Sparťanský web nás pak zásobuje vtipnými komentáři a selfíčky z místa dění. Díky nim víme, kdo s kým spí, kdo co jí a jak moc si to tam sedá. Kdo udělal jaký pokrok, kdo se už skoro jistě uzdraví a hlavně, že všichni makají na tři sta procent. Všechno nalakováno bez mráčku, jen Hašek je tabu (zrádce jeden) a dva zápasy jsme už stačili rupnout.
Jen jsme vylítli z rodné hroudy, už nějak nevíme, jak vypadá radost z výhry. No, kdyby šlo o soupeře z řad těch těžších, neřkuli z těch nejtěžších, dalo by se to ještě nějak uhrát na jejich sílu. Nebo třeba na těžký nohy z přípravy (oblíbená to výmluva českých luhů a hájů). Ale takhle si musí odpovědní uvědomit, že fanoušek, který cestuje z Prahy až do Španěl, aby viděl porážku našich borců od Bodo/Glimt, asi nebude zrovínka optimisticky naladěný na jaro. Ano čtete dobře, Bodo/Glimt. Přiznejte se, spousta z vás do pátku ani netušila, že něco takového vůbec existuje. Ruku na srdce! Přejdeme-li předchozí prohru z týmem třetí španělské ligy! s tím, že hráli mladí a nezkušení, v pátečním zápase s Nory tohle neplatilo. Nastoupili všichni, kterými se tak nějak počítá (ačkoliv si to o Grajciarovi a Karlssonovi nemyslím), dokonce v záloze opět s Bořkem a Kangou. Takže kde byl problém, neporazit norského vícemistra?
Tak těžké nohy to tentokrát nebyly. Teda nohy v tom byly, ale nějak "dřevaté". Prostě jsme nehráli tak, abychom soupeře přestříleli, když už si od něj necháme dát dva fíky. Koho bude jednou zajímat, že Kanga nedal penaltu, že Hlóža nastřelil břevno, že Tetteh to v ložence dá jenom do tyče (jako obyčejně)? Co bylo platné, že jsme měli "tlak na míči" a dominanci (kouzelné slovíčko) ve středu hřiště, když jsme stejně prohráli? Mám to říct? Na prd!
Bylo by ovšem až s podivem, kdyby byli trenéři po zápase nějak načuření a nedej bože zklamaní. To se u nás nenosí. Trpiš je jedna z mála čestných výjimek, co se nebojí nazývat věci pravým jménem. Naopak, pan Saňák, který zastupoval nemocného Jílka (Bůh dej, ať to není korona virus), viděl všechno, jako vždy, velmi pozitivně. Sice se nevyhrálo, ale bylo tam vidět vše, co se snažili spolu se svým guru do hráčů dostat už od loňské letní přípravy. Tedy všechny prvky moderního fotbalu, minimálně takového, jaký předvádí Slávie. Tedy šup sem, šup tam, pocem kam jdeš a všechno v neuvěřitelném tempu, které soupeři vytíralo zrak a nutilo k chybám.
No pochopitelně! Každý jsme koukali na jiný fotbal! Za mně to byla jenom upachtěnka, bez nějakého systému. Jen dobývání pokutového území pozičně dobře postaveného soupeře. Ale dobývání jalové, bez nápadu a momentů, při kterých by se fandovi tajil dech. Pak stačily dva výpady do naší ne zrovna jisté obrany a bylo vymalováno. Z hráčů mě nepřesvědčil nikdo, že by se měl na jaře vyšvihnout mezi elitu a vykopat si přestup třeba k Součkovi. Ani Bořek (i když přihrávka na gól byla excelentní), ani Hlóža, ani nikdo. Možná jen Krejčí byl na pochvalu. Jinak jen odpracovaný zápas v přípravě.
Ale ono je to nakonec opravdu jen otázka pohledu. Když jsem ještě kopal fotbal, tedy v dobách kdy se používaly výrazy jako bek, halfbek, forward nebo centrforward, nám Jiříček Drahotů blahé paměti vtloukal do hlavy, že buď balón zpracuji a jsem ve výhodě a nebo jsem dřevák, nezpracuji ho a jsem v souboji plonkový. Že buď dáme více gólů jak soupeř a vyhrajeme, a nebo prostě nedáme a prohrajeme (a pak jdeme třeba z Peček pěšky). Kdyby Jirka ještě žil, asi by se divil, kam se vytratila jednoduchost z fotbalu. Protože v době "šestek", "desítek", "osmiček", "tlaku na míč", nebo "silných na míči", lze totiž i porážku s bezejmenným soupeřem vidět pozitivně.
A takhle to vidím já. Mějte hezkej tejden.
