Zápisník zuřivého Sparťana: Padouch nebo hrdina, pořád jedna (sparťanská) rodina.

Stačila jedna neuvěřitelná minda a sparťanský příběh opravdového člověka vzal za svý. Ukázalo se, že Lischka je taky jenom člověk a i na něj dolehla letenská (nekonečná) mizérie. Jedna nepovedená přihrávka zhatila všechno. Karma. 

Sparťanská trudomyslnost bytní a už ji nerozveselí ani Cimrmanovo Dobytí severního pólu, kde s ní úspěšně bojovala polární výprava z Prahy. Slávisti nám v derby rozsekali prdel, v Jihlavě naši borci přihlíželi fotbalovému projevu domácích, aby pak se štěstím urvali postup a krabička poslední záchrany, zápas s Plzní, se nepodařila otevřít. Takže trudno, neveselo musí být v letenských katakombách, ačkoliv na oko se všichni tváří chápavě a hlavně trpělivě. Ale ať mi nikdo nevypráví, že se v hlavách zodpovědných nešíří panika. Tomu teda ani za mák nevěřím.

Kromě toho, že se vedení i trenéři tváří trpělivě, dodávají unisono jedním dechem, že to vlastně čekali, že jsme v nějaký fázi přestavby (bůhví jaký), ale nakonec dojdeme tam, kam chceme. Prdlajs! Každý v týhle republice ví, že jestli nám letenská generalita předhazuje něco o trpělivosti, která růže přináší (ale nejdřív musí být očistec), tak jí pravděpodobně došlo úplně všechno. Bezradnost a čekání na zázrak, tak by se dalo nazvat to, na co teď na Letné věří. Nežeru jim, že tušili, že tahle sezóna bude až tak špatná, že i Stračatela bude blednout závistí.

Ne, to nečekali. Nějak tajně doufali v ten zázrak, že se něco stane a pod Jílkem to bude vyšlapovat už v první sezóně. Ve vlhkých snech snad doufali i v titul, nebo alespoň v to, že Slávka nebude tak suverénní, Plzeň bude mít starosti s omlazením kádru a v té skulince se objeví Sparta a bude ty dva prohánět a možná ten titul nakonec urve. Věřím, že o ostatních týmech, Jablonci, Bolce, Ostravě a jiných ani nepřemýšleli. To přeci nejsou soupeři pro Spartu (slyšíte ten pokřik? "my jsme Sparta, kdo je víc?".....). Nic z toho se však nekoná a Čupr s Rosou si marně lámou hlavu, kde udělali soudruzi z NDR chybu, že to nevyšlo.

Ano, pomalu se vytrácí víra v Jílkovy schopnosti. Do ksichtu vám to nikdo z vedení neřekne, to by byli trochu za blbce, ale právě ten podezřelej klídek i po porážce v Plzni, je usvědčuje z toho, že jen těžko rozdýchávají současný postavení sparťanského týmu. Respektive, že s tím neumí nic udělat a dál čekají na zázrak, že se vše v dobré obrátí a o Spartě se bude zase mluvit v superlativech. Takové čekání na Godota.

  Někdy v minulým článku jsem psal o karmě. Tedy o karmě, která Spartu dostihla. Za ty roky nic nedělání, za ty všechny přísavky, co se na jejím jméně přiživovali (a činní tak dodnes), za to, že jedinou sportovní strategií byly peníze. Za to, že se ke svých srdcařům chovala (a chová) jako nejhorší macecha, za to, že odbornost nebyla (a není) rozhodujícím kritériem pro práci ve Spartě. Zatímco se jinde poučovali a pak pracovali, Letná zakrněla ve vlastním světě. A ten narazil na nepříjemnou realitu. Sparta teď vypadá jako tým bez budoucnosti, tým jen s mrzkou přítomností.

Opravdu to v Plzni nebyl žádný propadák, jak si pochvaloval Jílek po zápase. Nikde neviděl ten 12-bodový rozdíl mezi oběma týmy. Nikde, jen to mělo tu chybu, že se prohrálo. Rétorický cvičení body nepřinese. A bez útoku se nevyhraje. Je fajn, že v poli dobrý, ale gólový šance nula! Pak přijde jedna takováhle minda a celý rétorický cvičení je v kýblu a vy vypadáte jako blbec k večeři. A nic na tom nezmění ani to, že si to neumíte přiznat. I proto je Sparta tam, kde je. Inu, karma.

A takhle to vidím já. Mějte hezkej tejden.