Fotbal mě dokáže občas fakt potěšit. A nemusí se ani jednat o finále mistrovství světa, Champions League nebo o případnej sparťanskej titul. Někdy k tomu stačí amatérský nadšení, dobrá parta, pár nadšenců okolo a postup do okresu!
Dneska trochu netradičně. Sparta posílila v poli i na lávce, hraje svoje první přípravy. Tak si ji nechám na jindy, protože dneska bych chtěl tak trochu vzdát hold partě fotbalovejch nadšenců, který jsou mi ke všemu hodně blízký.
Kdysi jsem taky pobíhal po okresních pažitech a doufal, že to nedělám jenom pro žízeň. V tý malý třebestovický vesnici, na hřišťátku u lesa, kde se ve vlahejch podvečerech rojily komáři, jsme s partou mě podobnejch kopali, co jinýho, než kožený slunce, teda prales, teda čtvrtou třídu. Jestli jsme měli na víc, Bůh suď, myslím že ne. Byli jsme spíš takový ty nadšenci, co si jdou v neděli kopnout do balónu, ale tréninkům jsme moc nedávali. Jenže na týhle úrovni to na ňáký tvrdý drilování není. Starýho psa novejm kouskům nenaučíš, takže co jsme kdo pochytili v mládí (páč každej na vesnici umí aspoň trochu kopnout do balónu), to jsme předváděli v dospělosti na hřišti. Někdy s menším, někdy s větším úspěchem. Teda našly se i mezi náma "hvězdy", ale ty jsme buď spolehlivě utopili v tříšti amatérství, nebo prostě odešly kopat jinam. Pozdějc, různejma oklikama osudu, se zase ty hvězdy vracely k nám na rodnej pažit a my je vítali s nadšením, ačkoliv už byly okopaný vyššíma soutěžema. Občas pomohly k našemu dočasnýmu vzdedmutí, ale více či méně zapadly zpátky do naší party fotbalovejch nadšenejch amatérů tý nejryzejší úrovně.
Jo, fotbal jsme měli rádi. O tom žádná. A jak! Možná víc, než který potetovaný ligový primadony. Vždycky jsme věděli, jak jsme chtěli ten balón zahrát a jen shodou okolností a poryvem větru šel úplně na opačnou stranu. Dostávali jsme nářezy, občas nějakej sami dali (když se konstelace "hvězd" v našem týmu stala příznivou pro nás a nepříznivou pro soupeře - teda když my se sešli a oni ne), neustále jsme poslouchali nářky a vysmívání soupeřů na náš trávník (hodně vzletně řečeno), který vůbec nebrali v potaz, jak krásnej plac u lesa s útulnou hospodou, máme. My jsme zase neustále řešili kolik se nás v neděli sobotu sejde. Ale stejně jsme to odehráli třebas i s naknap lidma, nehledíc na různý bolístky a bolesti žaludku po chlastu. Jo, protože jsme fotbal milovali. A s náma všechny ty Sekyrové, Oklešťkové, Mecerové a jiný, na který si hned nevzpomenu, ale jsou taky za hrdiny. Ti všichni nám vždycky udělali servis jak pro ligovej mančaft, ačkoliv za to nic nedostali. A ani tu radost z naší hry neměli. Měli to, stejně jako my, prostě rádi k zbláznění a k rozvodu doma.
Ale všichni vytrvali! S ňákou nadějí, že jednou se jim to všechno vrátí. Teda po fotbalový stránce a v pocitu, že třebestovickej mančaft něco znamená a soupeři už strachy prohrávaj 1:0, ještě před cedulí Třebestovic. Vyměnila se generace, přišli mladý nabušený kádři, pár velkejch "hvězd" se do Třebestovic vrátilo natrvalo a spolu s nadšením místních, mladejch a rychlejch hráčů, vymixovali postupovej koktejl. Slušelo by se napsat koktejly, páč postupů bylo víc. A zase u toho byla i ta parta v zázemí, i když mnohý z nich už tisíckrát a miliónkrát prohlašovali, že končej. Ne nemohli by, páč to milujou. Proto jsem jim to taky nikdy nevěřil.
Třebestovice jsou v okrese! To je několik sladkejch slov pro všechny, který se o to přičinili. My zasloužilý bejvalý taky stojíme dál za klandrem, zamačkáváme si slzu hrdosti a voláme: bravo hoši.....Třebéééstovice!!
A takhle to vidím já. Mějte hezkej tejden.
