Všichni jsme Charlie, a nebo mrtví

Poklidnou dopolední dvacetiminutovku, kterou mám v práci na svačinu, narušila zpráva o teroristických útocích v Bruselu. Počáteční ohromení vystřídalo naštvání. Naštvání nad svou bezmocností a hrůzami, které jsem viděl.

Ještě před pár dny se všichni poplácávali po zádech, když konečně dostali ,,nejhledanějšího'' muže, Salaha Abdeslama. To, že to bylo více méně náhodou, se už říkalo jen tak na okraj. Hlavní věc, že se radikálním islamistům zasadil tvrdý  úder a spravedlnosti za Paříž bude učiněno zadost. Pár zasvěcených sice všeobecné veselí krotilo a varovalo, to ovšem přehlušila média svými reportážemi ze zatýkání. Každý si chtěl ze zatýkání odnést to své, noviny a televize exkluzivní reportáže, rozvážnější novináři námět na pozdější podrobnější rozbory, policie a politici svůj díl slávy a pozůstalí spravedlnost. Nic z toho se nekoná. Ani odsouzení Abdelslama už, po tom, co se dnes stalo v Bruselu, nepřinese kýžené zadostiučinění. Nikomu! Vlastně je úplně jedno, jestli dostane doživotí, či nějaký jiný trest, výměnnou za spolupráci s policií při rozkrývání sítě islamistických bojůvek v Evropě. Je úplně jedno, jak rozhodně a tvrdě se tváří, pardon, tvářili, politici při komentování jeho zatčení. Zejména ti francouzští: předhoďte nám ho, mi už mu ukážeme! Asi zapomněli, že v přehumanizované evropské společnosti má právníka a svá práva, i jako pachatel tak odporných činů, jako je vražda stotřiceti nevinných obětí. Takže jim ho zatím nepředhodili, protože nechce být Francouzům vydán a tak jeho právník dělá, co může. Ale to je po dnešku úplně jedno, když to nebude Abdeslam, budou to jiný paka, jiní snědí hoši, s evropskými pasy a kořeny někde v Sýrii, Alžíru, Maroku, prostě všude tam, kde vzývají Alláha. A nenechme si bulíkovat to neustálé, korektně politické, že to byli vlastně Evropané, jedni z nás, že to nemá vůbec, vůbec nic společného s Islámem, že jde jen o pár pomatenců, kteří nic a nikoho nereprezentují. Ale oni reprezentují! Reprezentují svou víru, v jejímž jménu zabíjejí stovky lidí po celé Evropě. 

A celé EU zklaplo. A přitom se to tak dobře vyvíjelo, dohoda s Tureckem vyřeší migrační krizi, Salaha jsme zatkli, i když jen tak mimochodem, ale zatkli, takže vše ok. Tak prr, nic není ok, zase máme desítky mrtvých a jako podezřelé policie hledá pár mladíků s evropskými pasy a kořeny někde na Blízkém Východě, či v severní Africe. Pár zradikalizovaných fanatiků schopných všeho. A kolik jich běhá po EU? To nikdo neví, bezpečnostní služby nestíhají a otevřená Evropa se svými humanistickými choutkami, vedena bandou levičáků, multikulturalistů a bruselských dobroserů, je tak zranitelná a slabá, že je snadným cílem. Svou politikou naprosté tolerance a korektnosti, v poblouznění multikulturních experimentů a hájení zájmů všech, jen ne obyvatel EU. Ačkoliv sluší se napsat, původních obyvatel. A tak v zajetí politické korektnosti a multikulturalistů, přehlížíme plíživé okrajování demokracie a svobody slova, stejně tak směr, kterým se EU ubírá, k naprosté kontrole nad všemi aspekty života občana, i nad jeho smýšlením a názorem. Stejně tak, že svobodný názor chce, zcela nedemokraticky, moderovat už od útlého dětství. 

Taková politika umožnila stav, že kterého se rekrutují bojovníci džihádu v Evropě. Vznik paralelních světů a kultur přímo v EU. Kdy vedle té ,,oficiální'' existuje její obrácený obraz se svými pravidly a zákony, který vůbec nekoresponduje s těmi hodnotami, které my uznáváme jako evropské a politici se jimi rádi ohánějí. Je to svět, který je v úplném protikladu k tomu našemu. Všude po Evropě jsou Molenbeeky, světy, které se tak radikálně rozcházejí s tím naším, evropským. Přesto EU umožňuje existenci takových čtvrtí jako je Molenbeeky a dokonce to vydává za úspěch integrace! Té integrace, která je v souladu s bláznivými vizemi bruselských politiků o společném světě, kde si muslim vedle žida a křesťana, čte v komiksech, aby věděl, dle rad unijních úředníků, jak oslovit ženu na ulici. 

Děkuji, ale nechci. Už nechci. Mám toho akorát tak dost. Mám dost politiků, kteří jsou tak naivní, že věří tomu, že v mešitách celé Evropy se káže jenom dobro a že v rodinách muslimů se všichni distancovali od Abdeslama. Politiků, kteří ostrakizují každého, kdo nesdílí všeobjímající nadšení vítací kultury, kdo si dovolí mít jiný názor a kriminalizují vše, co jen trochu zavání vlastním myšlením a touhou dělat a říkat si co mi je vlastní. Mám dost rad ,,na délku natažené paže'', nemám chuť ani zájem poslouchat řeči o tom, že si, bohužel, budeme muset zvyknout na to, že terorismus je nutné zlo, s kterým se musíme naučit žít. Nechci volat na úřad a ptát se, jestli si mohu jít zaběhat k Rýnu, zda je to vůbec bezpečné a zda svým běžeckým úborem náhodou neurazím něčí cítění. Nechci politiky, kteří jedněm vlastní identitu dovolí a ji podporují, druhým ji upírají. Nechci. Já chci naději.