Hořká komedie jak vyšitá. To připomíná útěk iráckých uprchlíků do Německa. A vlastně ona trapná příhoda je příznačná pro celou uprchlickou krizi: od ,,wir schaffen es'', přes kvóty, až po zavánějící handl s Tureckem.
Nutno říci, útěk části iráckých uprchlíků, kteří přišli do Čech v rámci programu na pomoc uprchlíkům Nadačního fondu Generace 21. Ale to nic nemění na tom, že Iráčané zkušeně využili nabídky nadace, aby se dostali, pokud možno co nejlevněji a bezpečně, do Německa. A milá bohulibá nadace jim k tomu posloužila jako cestovka. Ostatní nedorozumění, eufemisticky řečeno, okolo jejich pobytu v České republice byla jen zástěrkou pro vylepšení jejich vlastního obrazu a zdůvodnění odjezdu k našim západním sousedům. Ubozí uprchlíci v rukou xenofobních Čechů. Však se jim dostalo od některých náležitého politování: my Češi nemáme zkušenosti s jednáním s uprchlíky, nevzali jsme v potaz jejich orientální kulturu (a nesmlouvali s nimi o všem, jako na bazaru), podcenili jsme jejich frustraci a tak dále. Prostě jsme neudělali všechno proto, abychom je u nás udrželi a společnými silami je integrovali do naší, tak trošku xenofobní, společnosti. Vrcholem této ostudy pak bylo chování německé policie k řidičům, kteří je do Německa odvezli.
Chování těchto uprchlíků plně koresponduje s projevy uprchlíků v celé této migrační krizi a vyvrací některé mýty o uprchlících, šířené evropskými politiky, masmédii a všemožnými neziskovými organizacemi. Tato tvrzení, v konfrontaci s realitou, dostávají někdy až komický nádech. Zůstaneme-li u těchto ,,našich'' uprchlíků, předně se musíme ptát, proč člověk, prchající před hrůzami čehokoli, má ještě tolik síly, že odmítne nabízenou pomoc v nouzi a tvrdošíjně trvá na svém právu vybrat si, od koho pomoc přijme. A zřejmě zcela intuitivně nějak vycítí, že ta správná pomoc se dostane v Německu, Švédsku, Dánsku či Anglii. Proč pomoc hledající a potřebný, osočí svého hostitele, že nebyl dost pohostinný, a že tedy se ten potřebný musí poroučet a hledat pomoc jinde. A to je symptomem současné uprchlické vlny, uprchlíci si chtějí sami vybrat, do které země zamíří a kde budou hledat pomoc. Po všech útrapách cesty, po hrůzách války, mají dost síly na to, vyvzdorovat si svou zemi zaslíbenou, třebas i porušováním zákonů, bitvami s policajty a nekonečným emočním vydíráním Evropanů, kterým morální imperativ zděděný po křesťanských předcích, nedovoluje odmítat pomoci bližnímu v nouzi. V tom jim pomáhá ,,pátá kolona'' přímo v Evropě, složená z politiků, bruselských byrokratů, různých neziskových organizací a nadací, kteří sebemrskačsky, za celou Evropu, na sebe berou vinu za všechny uprchlíky světa a zcela bez pudu sebezáchovy je všechny zvou do Evropy. Tito dobroserové, puzeni nutností konat dobro za každou cenu, nedbají varování střízlivých, neopojených nektarem dobra. Nedbají nesouhlasných hlasů voličů, označujíc je v lepším případě za xenofoby, v tom horším na ně přímo posílajíc policii. Politické oponenty, mající jiný názor řešení uprchlické krize, zcela bez skrupulí, nedemokraticky šikanují a kriminalizují, odvolávajíc se neustále na mantru dobra a jakýchsi evropských hodnot.
A přitom se jim podařilo ,vytvořit'' uprchlíka, který, byť se o to snaží, se nemůže porovnávat s uprchlíky z předchozích emigračních vln. Oni mu propůjčili nymbus nedotknutelnosti, naučili ho znát jen svá práva, kterých se dožaduje za každou cenu. Naučili ho pocitu vlastní výlučnosti, který mu umožňuje vybírat si od koho pomoc přijme a od koho ne a dokonce pomocí opovrhovat, či ji neústupně vyžadovat. Naučili ho mlátit se s policií, vzdorovat, blokovat silnice, nedodržovat zákony, vydírat. Umožnili mu dokonce opovrhovat, většinou beztrestně, svými zachránci a jejich hodnotami! Dovolili mu vzít si sebou své krutosti, nenávisti a intoleranci. Ne, to není uprchlík z roku 1945, 1948 či 1968. Tento uprchlík je zcela jiný. Tak jako je jiná Evropa. A přesto není ničím vinna, aby musela podstoupit cestu vlastní zkázy.
