Právě probíhající mistrovství Evropy ve Francii není jenom o fotbale. Protože fotbal už dávno není jen zábavou pro masy, nýbrž také výnosný byznys globalizátorů světa. Ale hlavně politikum v zajetí politiků a jejich ideologií.
Zápasem domácí Francie proti Rumunsku bylo zahájeno mistrovství Evropy ve fotbale. Jako každý fanoušek fotbalu jsem usedl před televizi, v ruce lahváče a na stole nezdravé potraviny, počínaje chipsy různých příchutí a konče stylově bavorskými klobáskami (stylově snad proto, že bydlím v Německu). Prostě úžasný večer fotbalového fanouška, který odmítl i pozvání na oslavu narozenin, protože byl přesvědčen, že by z fotbalu nic neměl.Těšil jsem se tedy a trošku jsem si přál neúspěch domácích, už jenom proto, že se mi protiví předpovědi bookmakerů, kteří Francii přisuzují titul. A já mám rád, když věci neplynou tak, jak jsou všelijakými bookmakery (kteří mimochodem Česku neprorokují žádný úspěch) předpovídány. A průběh zápasu byl přesně podle tohoto mého gusta, ačkoliv Francie vyhrála, Rumuni ji natahovali jako na skřipci.
To, co mi později zcela zkazilo dojmy z započaté oslavy fotbalu bylo, co jsem již naznačil v úvodu: naprosté zpolitizování této hry pro miliony. To, že fotbal slouží jako byznysový trhák, jsem si už zvyknul. Všechny ty reklamy kolem fotbalového zápasu, všechny ty tabule kolem mixzón, všechno to přerušování kvůli reklamě všemožných zadavatelů, kteří chtějí na popularitě tohoto sportu něco trhnout. Už jsem si zvyknul, že všichni fotbaloví funkcionáři od úrovně národních svazů až po samotnou UEFU a FIFU, jsou spíše než funkcionáři ve službách fotbalu, byznysmeny a politiky. Tudíž korumpovaní i korumpující. To vše už je léty všeobecně ztrávené a málokomu to tak strašně vadí. Vždyť pro příklad nemusíme chodit daleko: všichni vědí v jakém morálním marasmu se nachází český fotbal, reprezentovaný takovými ,,výtečníky'' jako je Pelta, Berbr a jiní. Přesto s tím málokdo chce něco dělat a zakrývá před tím oči s pokřikem kdo neskáče není Čech.
Fotbal se však do dostal do spárů politiků a jejich politických ideí, kteří pochopili jeho velký potenciál pro propagování svých vizí a ideologií. Již dlouho v zápasech všemožných soutěží, kvalifikací na evropské i světové úrovni můžeme vídat reklamu ,,no to racism'', kde největší hvězdy světového fotbalu říkají své ne rasismu. Ona to není ani tak reklama, jako poselství, které zřejmě předpokládá, že mezi fotbalovými fanoušky je většina rasistů. Já se třeba jako rasista necítím a obtěžuje mě, že někdo předpokládá, že rasista jsem a polopatisticky mi chce vysvětlit, že i světové hvězdy jsou proti. To, že se později někteří z těchto hvězd na hřišti dohadují a urážejí se, či dokonce rvou a plivou na sebe, je už tak trochu ,,mimo záběry'' kamer.
Bohužel, i takzvaná uprchlická krize a ,,Wilkommenskultur'' se chopila fotbalu. Uchopena jednou i druhou stranou. Je opravdu rozdíl sledoval-li někdo fotbalový zápas řekněme před dvaceti lety ( tedy v roce našeho památného finále na EM v Anglii) a dnes, třeba právě při probíhajícím ME ve Francii. Tehdy se politika do fotbalu nijak zvlášť netahala, nezdůrazňovalo se neustále, jak je super, že jsou dnes jedenáctky většiny týmů prošpikovány hráči jiného původu, barvy pleti a vyznání, než je většina obyvatelstva té které země. Jaké je to obohacení a jak je to úplně normální. Ok, i na to si lze zvyknout, ale aby komentátor německé veřejnoprávní ZDF prakticky celý zápas mezi Švýcarskem a Albánií při komentování švýcarských hráčů informoval odkud ten který pochází, jaké má kořeny a kde, a že vlastně proti sobě hrají skoro dvě ,,albánská'' mužstva, už je trošku na mozek. Však i za našich časů a to jsem už starší ročník, hrála za Francii spousta hráčů úplně odlišné barvy pleti, než kterou by našinec u Francouze očekával. A vůbec jsme se nad tím nepohoršovali a nikdo nás nemusel usměrňovat poselstvími ,,no to racism'' a vtloukat nám do hlavy, jaké je to super, normální a samozřejmé.
Jako třešničku na dortu, hned po skončení zápasu ještě v rámci přenosu, vysílala ona ZDF obsáhlou reportáž, kde nás ,,rasisty'' pěkně poučili o tom, jaký rozdíl je mezi ME ve Francii v roce 1984, kdy všichni francouzští fanoušci všech barev pleti společně fandili svým hrdinům, a ME 2016 v dnešní rozdělené francouzské společnosti. A hned také, opět polopatisticky, vyjmenovali příčiny a viníky. Pokud hádáte, že to je ve Francii Le Penová, v Německu AfD, v Rakousku FPÖ, Praví Finové ve Finsku, Švédští demokraté ve Švédsku, či UKIP ve Velké Británii, pak hádáte dobře.
Při sledování dnešních fotbalových přenosů ji možná povzdychnete nad starými časy, kdy se reportér věnoval komentování fotbalu a nevysvětloval neustále, jak se ten který hráč stal hráčem právě této země a kde má vlastně své kořeny Či jak je zajímavé, že na hřiště nastoupili dva bratři, ale každý za jinou zemi. Prostě, pro lepší zážitek ze současného fotbalového přenosu je možná někdy lepší, raději vypnout zvuk a užít si fotbal sice v tichu, ale nerušeně.
