Další z návrhů Evropské komise k řešení tzv. uprchlické krize, by byl pro zasmání, kdyby tyto návrhy nebyly myšleny vážně. I přes ujištění, že je o nich třeba diskutovat, to až taková sranda není.
Evropská komise předložila další návrhy na další řešení tzv. uprchlické krize. Vzhledem ke smlouvě s Tureckem, která, jak si myslí představitelé EU, vše podstatné už vyřešila, tentokráte se návrhy zabývají přijímáním uprchlíků v budoucnosti. Opět jsou ve hře odmítané kvóty, jenž by byly již trvalé, revize dublinské smlouvy a vytvoření ,,super úřadu'', jenž by měl pobočky v jednotlivých zemích EU a posuzoval žádosti o azyl, tedy ne z hlediska toho kterého státu, ale z hlediska EU. Jednotlivé státy by tak ztratily možnost ovlivnit to, komu azyl na svém území udělí a koho přijmou mezi sebe. Což samo o sobě je nehoráznost, ovšem z hlediska vývoje současné EU další logický krok k posílení její centralizace a těsnějšího unijního sepětí. Harmonizací ,,sociálního zabezpečení'' migrantů napříč státy EU, tedy aby ve všech státech dostali péči ve stejné výši a na stejné úrovni, chce Evropská komise docílit toho, aby migranti bez donucení žádali o azyl i v méně ,,přitažlivějších'' zemích EU, čili stručně řečeno, aby neustále neproudili jen na bohatý Západ, kde už jich mají beztak víc než dost, ale s chutí přijímali pomoc i na chudším, či přímo chudém, a pro ně xenofobním Východě. Jde tedy o to zatáhnout i chudší a pro migranty nezajímavé ,,destinace'' do hry a nechat je podílet se na nákladech spojených s nimi.
Návrhy předpokládají, že současná situace je stav trvalý, že migranti budou i nadále proudit do Evropy, i když ne v takové míře. Čili, že Evropa i v budoucnu bude přijímat možná další statisíce uprchlíků ročně. Z kterých zemí je nasnadě, neboť v rámci EU je uprchlík nemyslitelný a ze Spojených Států to je trošku z ruky. Budou proudit zejména z Blízkého Východu a z Afriky, tedy oblastí, zmítaných válečnými konflikty, bojem mezi různými teroristickými organizacemi, poznamenaných bezvládím, nebo naopak diktaturou , s rozvráceným hospodářstvím a především bídou. Budou proudit do Evropy, přilákáni vstřícnými signály vysílanými EU a její benevolentností (nebo spíše slabostí), s vidinou lepšího, ale hlavně snadnějšího života.
Důvody, které vedou EU k legalizaci masivního přesídlovaní celých skupin obyvatel a jdoucí přitom tvrdošíjně neustále hlavou proti zdi, se jeví zcela nelogické. Pohybují se spíše v emocinální rovině bez rozumového základu, odvolávajíc se evropské (snad původně křesťanské) hodnoty, povinnost pomoci trpícím v nouzi a další abstraktní pojmy. Logické vysvětlení, proč se pomoc lidem sužovaných válkami zvrhavá v bezzuzdé přijímácí orgie, které pohnou celými národy, jenž se pak jako na povel dají do pohybu směrem Evropa, neexistuje. Strašení vymíráním kontinentu a jeho potřebou ho pomocí uprchlíků zastavit, také moc logiky nepobralo: Evropu a její hodnoty mají zachránit lidé s úplně jinými hodnotami, většinou odlišnými od těch evropských. I přes varování ještě střízlivě uvažujících, hledící na situaci reálně, přes odpor jindy poslušných občanů, pracuje EU systematicky na nevratné změně Evropy.
Tvrzení politiků a většiny mainstreamových médií, že se jedná o nešťastníky prchající před válkou, což mělo ospravedlnit chaotický hurá systém přijímání statisíců uprchlíků v rekordně krátkém čase, dostalo brzy trhliny v záběrech na zástupy mladých, většinou dobře vypadajících mužů, kteří, jak se ukázalo, pojmuli svou ,,uprchlickou misi'' jako velmi povedený ,,trip'' do Evropy na náklady EU. A když začaly prosakovat zprávy, zprvu jen sporadické a utajované, o násilí na uprchlických ubytovnách, kriminalitě a aroganci některých uprchlíků, začali si lidé všímat i odvrácené tváře tohoto ,,vítacího šílenství''. Vše vyvrcholilo novoročnímím řáděním ve některých německých městech. Poté, v tváří tvář realitě a ztrátě důvěry do té doby loajálního voličstva, obrátila i politická špička EU a jala se vymýšlet, jak migraci omezit na únosnou míru. Což vehnalo madam Merkelovou a celý vítací spolek do náruče Turecka. A to je jen na první pohled náruč laskavá a přátelská, ve skutečnosti je více než macešská. Smlouva Turecku slouží jako nástroj k vydírání EU. A hlavně ti, kterých se to týká hlavně, tedy migrantů, se tomuto handlu odmítli podřídit vůbec. A tak se hromadí v Indomeni a vymýšlejí kudy tudy do Evropy. Smlouva, ač vydávána za vrchol politické obratnosti, se mění v cár papíru.
Přesto evropští sociální inženýři EU dále vymýšlejí jak zachránit celý svět. Žádný neúspěch jim není dost dobrý, aby svou politiku revidovali, či dokonce měnili. Neustále dokola opakují své mantry lásky a pomoci, mající na mysli právě jen uprchlíka. Což není zrovna veselé zjištění.
