Černoch v beranici a jiné výstřelky - jiná země, jinej mrav

Život na Západ od našich hranic má mnoho specifik, kterým našinec těžko uvyká. Přesto si ve většině případů nakonec zvykne, i když to trochu trvá. Jsme přeci jen z jednoho těsta a nebe je všude modrý.

"Hic sunt leones", tak popisovali staří Římani na mapách místa neprozkoumaná, o kterých věděli prdlajz a nebo jen velmi málo. Ani se nemazali s tím, cokoli na tu mapu nanést a prostě tam nechali bílý místo. A aby jim tam nikdo nelez, pro jistotu teda napsali, že sou tam lvi; aby někoho nenapadlo to zkoumat. Nakonec, lepší lvi, než nějaký nezvaný zájemci o volnou půdu.

Pro spoustu z nás bylo takový místo "hic sunt leones", správněji "hier sind löwen", dlouhý léta na Západ od našich luhů a hájů. Přesněji za Rozvadovem, pro ty akurátní. Celý roky jsme slyšeli, že tam fakt žijou šelmy, který našince sežerou, jakmile vstoupí na jejich půdu. No, nakonec se ukázalo, že všechno je trochu jinak a my se po tom dějinným okamžiku s klíčema na Václaváku, vydali ty bílý místa na mapě prozkoumávat. A nestačili se divit.

On to musel bejt pro našince tak trochu kulturní šok. A nebo skok, jak se to vezme. Každopádně jsou tam určitý odlišnosti, který překvapí, pokud ne zrovna šokují.

Když jsem se rozhodl, že i já zkusím štěstí v tom neprobádaným území, nepředpokládal jsem žádný těžkosti. Vybaven znalostmi ze školní němčiny, několika cyklovýletama do okolí Oybinu a Žitavy, pár služebníma cestama do Bavorska, jsem se cejtil skoro jako pravej Němčour. Takže jsem si byl jistej, že mě nemůže nic překvapit. Jenže, zapomeň na školní němčinu! Zapomeň na vejlety a služebky. Bejt tady je úplně něco jinýho. A nemusí to bejt jenom žrádlo, co našince překvapí.

Z Čech jsem byl zvyklej na ranní rozespalý ksichty, když jsem ráno přišel na nádraží a čekal na první courák do práce. Nikdo tě nepozdravil, nikdo si tě nevšímal; každej byl rád, když si dokázal zapálit první ranní cigaretu. Na ňáký zdvořilosti nebyla chuť. Byli jsme tak zvyklý a nepřipadalo nám to divný, ani nespolečenský.

Proto první, co mě fakt na Němcích zarazilo, bylo všudypřítomný zdravení do aleluja. Nejdřív si myslíš, odkud já ty lidi znám? Nebo odkud oni znaj  oni mě? Nevíš!  A úsměv! Jo, oni mě zdravili s úsměvem! Je pět ráno, jdeš se do práce, už to ti na náladě nepřidá a najednou slyšíš "Guten Morgen", překvapeně se podíváš a vidíš vyceněný zuby. To pak jeden, zvyklej z ranních nádraží v Čechách, fakt dostane kulturní šok. 

Časem jsem pochopil, že jsou tak zvyklý. Prostě to patří k jejich naturelu, popřát hezkej den, hezkej víkend (to mě na tom možná bralo nejvíc; popřát mi, abych si fakt odpočinul), popřát ať se ti daří. A všechno zarámovaný do nefalšovanýho úsměvu. Žádná křeč. Z vlastní zkušenosti vím,co to stojí přemáhání, vykouzlit milej ksicht po ránu. A najednou je to samozřejmost. Z toho jseš paf.

Mám rád český komedie, jedna z mejch neoblíbenějších je "Vesničko má středisková". Asi proto, že pocházím taky z jedný takový a úplně se v tom vidím. Je tam jedna scénka, kdy pan Somr, tady jako ředitel ňákýho hogo fogo podniku z Prahy, si potřásá rukou s Otíkem (to je ten momentálně zavostalej; pro ty neznalý) a pak prohlásí, že to je hroznej zvyk, teda to potřásání rukou, a že na Západě od toho už upustili. No a opak je pravdou!

Taky nejsem příznivcem bratříčkování se na potkání a tudíž to byl další kulturní šok, podávat si s každým, při každý příležitosti, ruku. To fakt začneš přemejšlet o tom, kolik máš ve světě příbuznejch. Páč přijdeš do práce a než začneš dělat, podáš ruku snad sto lidem. A pokaždý se jim podíváš do obličeje a pozdravíš je. 

Chvilku to trvá, ale zvykneš si. Nakonec ti to začne bejt příjemný, protože ten milej ksicht a to křenění, ti vylepší tvůj den. A není žádnej důvod ho nepopřát zpátky, protože to nic nestojí a ty máš lepší náladu. 

Prostě je to fakt; v tomhle území "hic sunt leones" jsou věci, na který musí našinec přešaltovat. Protože u nás nejsou samozřejmý. 

Tak vám přeju hezkej den.